Provenience: z významné pražské sbírky, získáno přímo od autorky.

Konzultováno a pravost díla potvrdila PhDr. Anna Strnadlová.

Žiletkovou asambláž Trojúhelníkový kruh vytvořila Běla Kolářová v roce 1990. Práce reaguje na východiska, která Kolářová ve své tvorbě rozvinula již koncem 60. let 20. století. V této době se hlavními materiály pro její asambláže staly různé patentky, kancelářské spony a žiletky. Ty pečlivě skládala do geometrizovaných kompozic, které ve výsledku často tematizovaly předměty, ze kterých byly vytvořeny. Žiletky nikdy nesloužily jako samostatné elementy, těmi se staly až jejich jednotlivé úlomky, části a fragmenty, díky čemuž jejich skladba vytvořila složitou mozaiku. Běla Kolářová tímto chtěla upozornit na charakter daného materiálu, u žiletek na špičatost, hranatost a ostrost. V asambláži Trojúhelníkový kruh umělkyně originálně zkoumá otázku, zda může mít kruh hrany, čímž ukazuje svůj jedinečný přístup k výtvarnému umění. Toto dílo tak vybízí diváka k zamyšlení nad paradoxem formy a obsahu, což dodává práci další rozměr.

Běla Kolářová, rozená Helclová, zanechala v českém uměleckém dění výraznou stopu jako fotografka a výtvarná umělkyně. Narodila se 24. března 1923 v Terezíně a její tvůrčí cesta se rozvíjela v průběhu turbulentního 20. století. Její výtvarná dráha nebyla jen o uměleckém projevu, ale i o vzájemné spolupráci a vazbě na významné postavy českého uměleckého světa.

Jako partnerka Jiřího Koláře, který byl rovněž význačným umělcem, se mnohdy ocitla ve stínu jeho veřejného úspěchu. Jejich spojení nebylo pouze osobní, ale také umělecké. Dlouhá léta společně tvořili a navzájem se obohacovali, čímž vytvářeli unikátní umělecký dialog.

Po absolvování studia na obchodní škole v roce 1941 a zaměstnání v knihkupeckém a tiskařském družstvu Mladé proudy se ocitla v Baťových závodech ve Zlíně. Zde se setkala s Jiřím Kolářem, který měl zásadní vliv na její další životní směřování. Jejich manželství poskytlo zázemí pro vzájemnou tvůrčí spolupráci, přičemž Běla se postupně obrátila k různým formám uměleckého vyjádření, včetně fotografie, lepených koláží a asambláží.

První veřejnou výstavou se představila v roce 1962 v pražském Mánesu. V dalších letech se její tvorba rozrůstala a zahrnovala různé experimentální postupy. Spoluzaložila skupinu Křižovatka, která se stala platformou pro prezentaci jejího a dalších uměleckých směrů. Nicméně normalizační období po roce 1968 znamenalo ztížené podmínky pro tvůrčí působení.

Po podpisu Charty 77 a následném komplikovaném vývoji v Československu se Běla Kolářová spolu s manželem rozhodla opustit vlast a usadit se v Paříži. Teprve po listopadu 1989 se mohla vrátit do České republiky, kde pokračovala v tvůrčí práci.

Její umělecký odkaz je mimořádně ceněn pro jeho inovativnost a přínos k rozvoji uměleckých směrů jako neokonstruktivismus a minimalismus. Její experimentální postupy a osobitý pohled na svět jí zajistily domácí i mezinárodní uznání. Běla Kolářová zemřela 12. dubna 2010 v Praze, ale její umělecké dědictví stále pokračuje v inspiraci dalších generací umělců a diváků.