Obraz, pocházející z vrcholného Slavíčkova období, ve kterém měl prvé výrazné umělecké úspěchy, z konce devadesátých let 19. století, rozvíjí základní motiv, jenž se stal příznačný pro celé jeho dílo: ubíhající cestu parkem, pokrytou spadaným listím, lemovanou stromořadím, prozářenou slunečními záblesky. Vypadá jako bezprostředně zachycený krajinný výsek, nicméně způsob jeho pojetí není nijak nahodilý, vyrůstá z celkového směřování autorovy osobnosti. Slavíček si obraz rozdělil mírně vzhůru zprava do leva ubíhající diagonálou, rozlišující jej na dvě části, oblast cesty a oblast vzrostlých stromů, do níž vstupuje až jako jakýsi dramatický motiv druhá diagonála, zhmotněná kamennými schůdky, vedoucími zleva doprava, uprostřed překrytými listím. Slavíček se zajímal o hranu, ubíhajícího prostoru, vyjádřeného cestou, na níž umístil lavičku se sedící figurální stafáží. Každou postavu pojal jinou barvou, přední černou, zadní modrou, jež je jediným výrazným místem s modrou, vyskytující se v celé práci. Obraz je kladen do souvislosti se Slavíčkovými nejvýznamnějšími díly jako je Slunce v lese (1898) či Zahradní zeď (1900). Přestože není autorem datován, byl již počátkem třicátých let vřazen do období konce devadesátých let, jak to vyplynulo ze srovnání s jinými Slavíčkovými obrazy. V našem díle dokázal Slavíček vyjádřit tesknotu uplývajícího času, mizení, záblesky prchavého a proměnlivého světla, nostalgické plynutí, vyvolávající zapomnění, způsob, jímž dokázal vyhranit smyslovou zkušenost a zároveň ji potlačit, jak dokázal vtisknout pevný tvar prchavé náladě. Podle štítků na zadní straně byl obraz několikráte vystavený již před rokem 1961: byl vystavený na Jubilejní výstavě díla Antonína Slavíčka v SVU Mánes, 1932 (č. k. 20, zde jako technika uvedeno: syntonos na kartonu). Obraz je uvedený a reprodukovaný ve všech soupisech díla Antonína Slavíčka: Antonín Slavíček 1870-1910, Jízdárna pražského hradu, září – listopad 1961 (č. k. 48); Antonín Slavíček Soupis díla, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965 (č. k. 54); Jan Tomeš, Antonín Slavíček, Odeon, Praha 1966 (č. k. 79). Obraz byl rovněž vystavený na Slavíčkově výstavě v roce 2004 v Městské knihovně v Praze, v jejíž doprovodné publikaci byl reprodukovaný: Antonín Slavíček (ed. Petr Wittlich), Gallery, Praha 2004 (obr. 48, s. 56). Obdobná díla se na našich a dalších prestižních aukcích objevují pouze výjimečně a draží se v rozmezí 7 000 000 - 9 000 000 CZK.

Antonín Slavíček, český malíř, se narodil 16. května 1870 v Praze a zemřel 1. února 1910 také v Praze. Je považován za významného umělce českého uměleckého prostředí kolem roku 1900. Byl členem Umělecké besedy a Spolku výtvarných umělců Mánes.

Studoval na Akademii výtvarných umění v Praze od roku 1887, kde se věnoval krajinářskému umění pod vedením profesora Julia Mařáka. Jeho tvorbu lze zařadit do kontextu náladového realismu. Byl mistrem v zachycení atmosféry krajiny a pracoval s impresionistickými postupy. Jeho obrazy nesou také symbolický význam.

Jeho umělecký vývoj byl poznamenán inovativními prvky. Již v roce 1898 začal experimentovat s barvou a pohybem, což se projevuje v jeho chvatné a rozechvělé malbě, která evokuje dojem pohybu a víření. Mezi jeho nejznámější díla patří série obrazů z Kameniček a Zahradní zeď.

Roku 1907 podnikl studijní cestu do Paříže, což ovlivnilo další směřování jeho tvorby. Po návratu vytvořil mimo jiné obraz "Zahradní restaurace ve Stromovce".

Antonín Slavíček zanechal výraznou stopu v českém uměleckém dědictví a jeho práce dodnes oslovuje a inspiruje milovníky umění.