Cca 1994 Papír, drát, box z plexiskla 89 x 127 x 59 cm Na začátku devadesátých let Adrieně Šimotové bylo něco málo přes šedesát let a byla na vrcholu tvůrčích sil. V díle Rozhovor se promítá její touha experimentovat s médiem papíru a vytvářet prostorové a hapticky zajímavé objekty. Jedním z hlavních témat, kterému Šimotová ve svém díle věnovala zásadní pozornost byl člověk, jeho fyzično vnímané prizmatem vnitřního světa. Zachycovala figuru nebo části lidského těla jako nástroj, jako jazyk, kterým vypráví příběh duše. V soupisu Šimotové díla, který je součástí její obsáhlé monografie z roku 2006, jsou sochy O blízkém a vzdáleném uvedeny pod čísly 693 až 695. Ve zmiňované monografii na dvoustraně 160–161 najdeme i pohled do výstavy v Mánesu, na kterém prominentní místo zaujímá právě Rozhovor. Původní instalace sousoší byla odlišná, než je nyní. Pravá postava kompozice byla položena na bok přímo na podlahu. Existuje také celá série fotografií Hany Hamplové z jejího ateliéru, na kterých jsou jednotlivé sochy vidět v ještě rozpracovaném stavu. Na většině snímků se objevuje levá, ženská postava Rozhovoru, která je snadno rozpoznatelná díky výraznému lemu na pravém rameni. Tři z těchto snímků jsou publikovány i v katalogu výstavy O blízkém a vzdáleném. Působivá je zejména fotografie, na které na židli vedle sochy sedí sama Šimotová. Aniž to v době její přípravy tušila, výstava v Mánesu byla pro Adrienu Šimotovou tečkou za jednou etapou a začátkem či předzvěstí věcí příštích. Texty katalogu psané ještě před touto událostí se zpětně jeví takřka prorocké. „Osamoceny v prostoru revokují realitu i sen, jak to platí souhrnně o autorčině obrazotvornosti,“ píše o prezentovaných sochách Jiří Šetlík a pokračuje: „Čerpá z vrstev paměti, jejíž plásty prolíná aktuálními prožitky a pocity. Ambivalence mezi reálným a ireálným odkazuje k ideji oživlých stínů z jeskyně Platonovy. Fascinována magií předmětného světa obrací se Adriena v pulzujících ozvěnách citu a myšlenky k neuchopitelnému světu duše, k entitě duchovního smyslu dějů. Dílo Adrieny Šimotové je vykoupeným svědectvím jedné lidské cesty našeho času. Netoliko objevností tvůrčích postupů a forem, ale především autentičností obnažené výpovědi o sobě a poznáních světa a života získala malířčina tvorba nepominutelné místo v umění druhé poloviny 20. věku, v souvislostech českých i světových. Stala se ostatně též jejím autoportrétem.“ Za svou tvorbu získala Adriena Šimotová řadu ocenění domácích i zahraničních. Její díla jsou zastoupena např. ve vídeňské Albertině a v Museum der modernen Kunst, v Bibliotheque National a v Centre Pompidou v Paříži, dále ve Florencii, Ženevě, Washingtonu, Chicagu a v mnoha dalších galeriích, stejně jako v soukromých sbírkách.