Hra slunečních skvrn patří do skryté Maškovy tvorby po výstavě roku 1897, kdy se stal terčem kritiky mladých modernistů a stáhl se do ústraní. Vytvářel dál veřejné zakázky, ale věnoval se i neveřejné volné tvorbě. Sám Mašek si zřejmě obrazu cenil, neboť v jeho ateliéru zaujímal prominentní místo naproti schodišti. Obraz se velmi liší od Maškových veřejných zakázek, které jsou o poznání konzervativnější. Dívky tančící v barevných gejzírech osvětlených závojů jsou manifestací světelného paprsku v pohybu. Mihotavá záře proniká korunami stromů, odráží se od zvlněných ploch a lomem světla buduje vířící objemy a gradaci barev. Mašek zde do detailu pochopil optiku barev - v černé nechává barvy zcela pohltit, naopak žádné bílé světlo není zcela bílé, ale barevně se vlní podle toho jak se odráží od poletujících závojů. Sluneční paprsek ukazuje v jeho bazální charakteristice jako stavební prvek vnímaného světa, všech tvarů, barev a života. Duhové záblesky jsou prchavým zrcadlením barevného světa v kapkách deště, v šupinkách motýlích křídel, lasturách a drahokamech. Tančící a bezstarostné víly v narychlo uvázaných sukních působí dojmem, že využily krátkého vhodného momentu, aby rozehrály světelný koncert mezi kvetoucími oleandry. Vyobrazené dívky mají jednu zvláštnost - jedná se o varianty podobizen dospívající Maškovy dcery Zdenky. Karel Vítězslav Mašek patřil až do vydání monografie Karoliny Fabelové v roce 2002 k 'zapomenutým' umělcům. Přitom se stal rychle osobností už mezi mladými českými malíři, kteří zamířili v 80. letech 19. století do Mnichova, nespokojeni s úrovní výuky na pražské Akademii. V roce 1887 pokračoval s přítelem Alfonsem Muchou do Paříže. Pobyl tam sice jen jeden rok, ale po návratu do Prahy udivil zdejší publikum obrazy, na kterých shodně dobová kritika oceňovala moderní práci se světlem. K dílu je vypracován posudek PhDr. Petra Wittlicha, CSc. Publikováno: Český svět, 1927. Ročník XXIII., číslo 45. Fabelová, K.: Karel Vítězslav Mašek, 2002. Eminent, s. 107, 111.