Podobizna paní Kleblatové - Významnou součástí Mánesovy tvorby již od 40.  let 19.  století byly portréty, které si pro jejich vysokou úroveň, realistické provedení i  lyrické vyznění oblíbily kulturní, měšťanské i  šlechtické kruhy. Zájem o  podobizny z  autorovy ruky kulminoval právě kolem poloviny století, kdy vznikla řada portrétů známých i  dnes neznámých osobností a  kdy také vzniklo hned několik typově příbuzných portrétních bust o  společném výtvarném východisku. Na počátku této řady stála Podobizna Kateřiny Tomáškové (1842) následovaná Podobiznou L. Taschkové (1843) a  Podobiznou Anny Náprstkové (1850), „Paňmaminky“, jíž se v  celku i  detailech asi nejvíce přibližuje právě naše Podobizna paní Kleblatové. Ta zachycuje portrét asi padesátileté ženy malované ze tříčtvrtečního profilu se stínem lehkého úsměvu ve tváři, fialovým čepcem s  rozvázanými pentlemi, krajkovým límcem a  výraznou antikizující sponou v  podobě kameje s  bustou. Jedná se nejen o  dokonale malířsky ztvárněnou podobiznu s  efektně podanými kontrasty bílé krajky s  tmavým šatem a  delikátní barevností, ale i  o  přesnou psychologickou studii nitra ženy a  její skromné pozice v  rámci tehdejší středostavovské společnosti. Mánes zde osobitě syntetizoval řadu vlivů: nabízí se především portrétní tvorba jeho učitele Františka Tkadlíka, ale i odkaz Antonína Machka. Přesná identifikace zobrazené dámy a  její konkrétní životní osudy jsou i  přes některé nepřímé indicie nejasné. To ovšem nic nemění na nesporné kvalitě a  autenticitě díla – o  Mánesově autorství vypovídají malířské provedení, signatura, užité kompoziční řešení i  solidní komparační materiál. Můžeme proto konstatovat, že se nám zde otevírá ojedinělá možnost potěšit se z  dosud neznámého plátna pojednaného štětcem Josefa Mánesa, asi nejvlivnějšího malíře své generace, ztělesňujícího základní ideje české výtvarné kultury. Při konzultacích posouzeno prof.  R.  Prahlem,  CSc., a  PhDr.  Š.  Leubnerovou. Přiložena odborná expertiza PhDr. N. Blažíčkové-Horové.