Slavíčka, jeho malby ze Střítěže a Kameniček (1903–05), a obdobné obrazy dalšího Kavánova spolužáka Bohuslava Dvořáka, jehož díla z doby kolem roku 1900 vynikají vysokou malířskou i emocionální úrovní. Obraz lze bezpečně vřadit do období let 1906–1907, kdy Kaván trávil několik měsíců právě spolu s Dvořákem v Levínské Olešnici na Novopacku, vyhlášené svou typickou železitou načervenalou půdou ( „Jaro na červenici“ č. kat. 517). Oprostil se postupně od posledních reziduí secesněimpresivní drobnomalby (přerod zachycuje pregnantně obraz „K jaru“, č. kat. 518) a pod dojmem četby Raisových próz, Tolstého i pádnějších výtvarných prostředků nastupující moderny, již pečlivě sledoval, přistoupil k rustikálněji pojaté krajinomalbě. Je to podobná proměna formálních malířských prostředků, jak ji známe od Antonína Hudečka, který pod lyrikou překypujícím okořském období započal ve Starém Kolíně (1906–08) s obrazy rázně stavěnými, s architekturami domů, se stafáží a venkovskými typickými předměty a jevy. Sledujeme v těch letech vlastně novou transpozici někdejších vrcholných krajin Kosárkových, kdy domácí krajináři velkoryse a někdy až s panteistickým nábojem oslavují velikost naší přírody.Na základě komparace se známými Kavánovými originály z let 1905–1910 a s využitím katalogu Kavánova díla v mé monografii potvrzuji Kavánovo autorství.