Pro Alenu Kučerovou měl proces perforování plechové desky charakter tělesného prožitku ve smyslu osobní performance. Podobným způsobem se aspekty tělesnosti objevily například u Adrieny Šimotové nebo Evy Kmentové. Již na své první samostatné výstavě v roce 1965 vystavila Alena Kučerová spolu s grafickými listy také plechové matrice, které již v této době považovala za těžiště své práce. V sedmdesátých letech 20. století plechy lakovala ostrými signálními barvami a na začátku dalšího desetiletí je začala uchycovat do autorských rámů. Nabízené dílo Aleny Kučerové patří do období devadesátých let 20. století, kdy autorka zcela opustila svoji předchozí grafickou práci a začala se věnovat cyklu dřevěných desek s hřebíčkovým ornamentem, které charakterizuje zájem o nevšední estetiku – práci s chudými materiály, jako je surové dřevo, desky nebo kartony v duchu hnutí arte povera a vrstvení materiálů a obrazových výjevů v nový, dekonstruovaný celek. Střed obrazu tvoří starší perforovaná plechová matrice s motivem krajiny, která je z větší části překrytá plechem s abstraktním ornamentem z Morgensternových motivů. Obě matrice jsou uchyceny v masivním surovém rámu z dřevěných latí, pobitých hřebíky s motivem větviček a úponků. Tělesný aspekt perforování plechových desek nahradil protikladný ale stejně tělesný moment zatloukání hřebíčků.