Malířská práce Jiřího Sopka patří od šedesátých let 20. století mezi nejvýraznější projevy české nové figurace a absurdní grotesky, příznačné pro středoevropský prostor. Výrazné malířské a koloristické nadání Jiřího Sopka absorbovalo různé vlivy, zejména britského pop artu. V počátcích jeho tvorby je patrný vliv belgického expresivního symbolistního umělce Jamese Ensora, zejména v jeho výrazné a zářivé barevné škále, s rukopisem krátkých tahů štětce a se zaměřením na temně groteskní panoptikum lidského pokolení. Sopkova tvorba vždy měla vazbu na aktuální společenskou situaci a reagovala na ni kritickým komentářem, existenciální úzkostí, ironickým sarkasmem, ale i laskavým humorem. Ústředním tématem jeho děl byl člověk, často transformovaný nebo mutovaný do podoby zvířat. To je případ nabízeného díla Krysař z roku 1977, které zachycuje napůl lidskou a napůl zvířecí postavu, možná v momentu proměny. Zatímco spodní, podřízenější část těla zůstává lidská, horní polovina se všemi řídicími orgány už má podobu krysy. V sedmdesátých letech, v době, kdy měl Sopko prakticky znemožněno vystavovat a veřejně působit, nastal v jeho práci obrat k pevnějšímu obrysu postav, které vykresluje s posměchem, ale i s porozuměním a současně do maleb vstupuje tíživá absurdita doby a zhoršující se společenská situace. V obrazech se začínají objevovat lidské hlavy bez těla, které bývají různě manipulovány, nebo mají ve tváři zděšení a výkřik, podobně jako například v nabízeném obraze s názvem Úsměv (1977). Zde se navíc objevuje motiv, který Sopko několikrát zopakoval. Jsou jím široce rozesmátá ústa, která spojují rty pěti lidských hlav v jeden hromadný škleb. Kolektivní smích odráží nepochybně pokryteckou a vynucenou situaci ve společnosti, která svou veselostí děsí. Malby Jiřího Sopka z tohoto období jsou velmi žádané a zpravidla jsou součástí galerijních sbírek.