UAukce – charitativní aukce uměleckých děl na podporu Ukrajiny

Ze série Portréty Gulagu | Výšivka hrála zvláštní roli v životě žen v gulagu a v sovětských věznicích: jednak je svědectvím o tvrdé práci vězňů, jednak je spojovala s příbuznými, zejména s jejich opuštěnými dětmi. Série je výsledkem studie dostupných dokumentů, každý portrét má své jméno a historii, takže nenecháváme žádný prostor pro anonymitu a nejasnosti. Paměť je klíčem k tomu, aby se podobný teror neopakoval, umění může poskytnout veřejnosti vizuální obrazy historických dokumentů, jako je například seznam obětí. Ida Levickaja byla zastřelena v Sandarmochu. | __________________________| English version |__________________________ | GULAG Portraits series | Embroidery played a special role in the lives of women in GULAG and Soviet prisons: on the one hand, it is a testimony to the hard work of the prisoners, and on the other hand it used to connect them with their relatives, especially with their children left behind. The series is based on research of the accessible documents and each portrait has its name and history, leaving no room for anonymity or obscurity. Memory is the key to preventing the reoccurrence of such terror, and art can provide the society with the visualisation of historical documents, such as a victims’ list. Ida Levitskaya was shot in Sandarmokh.

Skicák pochází z výpravy do Sandarmochu a na Solovecké ostrovy v roce 2021. Všechno v něm bylo nakresleno během této výpravy. Jsou tu náčrty účastníků výpravy, otce Matouše, Bílého moře, Soloveckého monastýru, vrchu Sekirný, ale také záznamy našich hovorů. Dříve organizoval tyto výpravy pro studenty filmové školy Jurij Dmitrijev, teď tam jezdíme bez něho a v době přípravy a samotné výpravy na něj stále vzpomínáme. Měli jsme hodně práce a zpětně je mi až divné, že jsem měla čas kreslit. Pro mě je to něco jako deník, díky němu si můžu vybavit, na co a jak jsem se tehdy dívala. | __________________________| English version |__________________________ | The sketchbook originated during a trip to Sandarmokh and the Solovetsky Islands in 2021. Everything in it was drawn during the trip. There are sketches of those who took the trip, Father Mathew, the White Sea, the Solovetsky Monastery, the Sekirny Peak, and also transcripts of our conversations. Yuri Dmitriev used to organize the trips for film school students previously; now, we go there without him and we remember him constantly when preparing the trip and traveling. We were very busy, so busy I find it strange now that I found the time to draw. To me, this is a sort of a diary; it helps me recall what I looked at and how back then.

Když se člověk zamýšlí nad ohavnými zločiny proti vlastnímu národu v minulosti a nyní již také v současnosti, může mít velkou škálu pocitů – od hněvu a úzkosti až k beznaději a přijetí. Podle mého názoru je ale jediný ryzí pocit smutek. Jedině smutek národa je s to uvést do pohybu proces uvědomování si a přijetí hrůzyplných dějů minulosti a zabránit jejich opakování v budoucnosti. | __________________________| English version |__________________________ | Thinking about atrocious crimes against one’s own nation committed in the past – and now, in the present time again – the scale of your emotion can be very wide, from anger and anxiety to desperation and acceptance. However, to me, the only pure emotion is sorrow. Only the nation’s sorrow can set in motion the process of realizing and accepting the atrocious events in the past and preventing their reoccurrence in the future.

V roce 2018 jsem byla na služební cestě v Medvěžegorsku v Karélii: s kolegou Nikitou Girinem jsme na požádání listu Novaja Gazeta připravovali materiál o tradičním Dni paměti, který se koná 5. srpna v Sandarmochu a v místě Krasnyj Bor. Každý rok se tam sjíždí několik stovek lidí, aby si připomněli zločin a uctili jeho oběti. Jsou mezi nimi i příbuzní zastřelených. Ten den jsem na vlastní oči viděla, jak Jurij Dmitrijev a jeho kolegové proměnili neoznačené popravčí jámy v hlubokém lese v rodinné hroby. Lidé, kteří desítky let hledali své blízké, se dozvěděli pravdu a našli pohřebiště, na které přicházejí jako na hřbitov. Cítila jsem, že takto – navracením jejich jmen – se oběti zločinu stávají jeho svědky. Příbuzní nám vyprávěli o svých blízkých, nad kterými v tomto lese truchlí. Požádali jsme o svolení vyfotografovat je na symbolickém místě hrobu. Nikdo nás neodmítl. A tak se zrodila tato série. | __________________________| English version |__________________________ | I went to Medvezhyegorsk in Karelia on a business trip in 2018: at the request of Novaya Gazeta, my colleague Nikita Girin and I were preparing an article about the traditional Memory Day held at Sandarmokh and Krasny Bor annually on 5 August. Every year, several hundred people come there to commemorate the crime and honour its victims. The relatives of those executed are among them. On that day, I saw Yuri Dmitriev and his colleagues turn unmarked execution pits in a deep forest into family graves with my own eyes. People who would seek their loved ones for decades finally learned the truth and found the burial site, to which they come back like to a cemetery. I felt that, in this way, by being given their names back, the victims of the crime were becoming witnesses to it. The visitors told us about their relatives whom they come to mourn in the forest. We asked them for permission to photograph them at the symbolic grave site. No one rejected. This is how this series originated.

Jsem z Ruska. Lidský život vždy měl a má v mé zemi malou cenu. Dokonce ani smrt člověka tady nemá hodnotu. Represe jsou zrůdné mimo jiné v tom, že lidé, kteří jim byli vystaveni, nebyli připraveni na smrt – život jim byl odebrán náhle, absurdně, nesmyslně. Teď to vidíme znovu, každý den se bojím takové smrti. | __________________________| English version |__________________________ | I come from Russia. In my country, human life has always had next to no value. Even human death has no value here. Among other aspects, repressions are perverse in the sense that people subjected to them were not prepared to die – their lives were taken suddenly, absurdly, with no reason. Now, we can see this happening again, every day. I fear dying this kind of death every day.

Autorská rekonstrukce masek na obličej, s jejichž pomocí se vězni v gulagu snažili chránit před omrzlinami. Všichni mí pradědové se stali oběťmi represí a jen jednomu z nich se podařilo vrátit. Setkávám se s příklady toho, co museli zažít, a tím se seznamuji s historií nejen své rodiny, ale i své země. Téma represe zůstávalo až dosud tabu a nyní je opět obzvláště aktuálním. Doufám, že si takovou masku nebude muset ušít nikdo další z mé rodiny. Díváme-li se skrz otvory pro oči v masce a zkoušíme-li ji na sobě… Tím se učíme soucítit a to je podle mého názoru jediný způsob, jak zabránit násilí. | __________________________| English version |__________________________ | Original reconstruction of the face masks that Gulag’s prisoners used in an attempt to protect themselves from frostbites. All of my great-granddads were subjected to repression, but only one of them came back home. Meeting with the evidence of their survival, I meet not only the history of my family, but also of the entire country I was born in. The topic of repression is still very tabooed, and yet it has become highly relevant again. I hope no more members of my family will ever need to sew a mask like this for themselves. Looking through these masks’ eye holes and trying them on, we learn compassion. And this is the only way, I think, to prevent violence.