Gabriel Cornelius Max, narozen 23. srpna 1840 v Praze, byl česko-německý malíř známý svými citově nabitými a psychologicky propracovanými postavami, které vyzařují pocity lítosti a soucitu. Narodil se v rodině sochaře Josefa Maxe a dcery sochaře Schuhmanna. Již v dětství projevoval talent kreslením, inspirován obrazy Führicha a Cornelia.

Po smrti otce v roce 1855 se Gabriel zapsal na pražskou malířskou akademii, kde studoval pod vedením prof. Eduarda von Engertha. Později přešel na Akademii ve Vídni, kde studoval u profesora Christiana Rubena. Vynikal svým talentem a originalitou, což mu otevřelo dveře k dalšímu studiu v Paříži. Na cestě se zastavil v Mnichově, kde nakonec zůstal. Dokončil studia u profesora Carla Pilotyho a otevřel vlastní ateliér v roce 1869. Roku 1879 se stal profesorem historické malby na mnichovské akademii.

Maxovo dílo je charakterizováno melancholií, hloubkou myšlenek a vyjádřením utrpení. Zobrazoval ženy s bledou pletí a temnýma očima, často s poetickým výrazem, hledajících ztracené štěstí. Často se věnoval náboženským a historickým tématům. Mezi jeho významná díla patří "Svatá Ludmila zemřelá u svého lůžka" (1864), "Dokonáno jest!" (1882) zobrazující zemřelého Krista na kříži, a "Ahasver nad mrtvolou dítěte" (1888).

Mimo malířství se Max zajímal o darwinismus a spiritismus. Shromáždil rozsáhlou sbírku lebek a dalších etnografických artefaktů, která je dnes uložena v mannheimském muzeu REM.

Max měl chmurnou a samotářskou povahu, většinu času trávil v ateliéru. Byl znám svou důkladností a svědomitostí. Zemřel v roce 1915 v Mnichově, zanechav po sobě významné dědictví v oblasti umění a vědy.