Základní údaje
Bližší informace | |
technika | sklo |
rozměr | V 1; Š 5; H 5 |
Popis
Soňa Červená, operní pěvkyně a herečka, patří mezi výrazné osobnosti současné české kultury. Na profesionální dráhu vstoupila v Praze v oboru hudebního divadla a filmu. Její první operní angažmá byla Janáčkova opera v Brně, poté Státní opera v Berlíně,
kde byla již po dvou letech za vynikající výkony v operách Monteverdiových, Händelových a Gluckových vyznamenána titulem
Komorní pěvkyně.
Když za dramatických okolností prošla v lednu 1962 berlínskou zdí do západní Evropy, došla ocenění za role v operách Bizeta,
Richarda Strausse, Verdiho a Wagnera. Stala se sólistkou operních domů ve Vídni, Miláně, Amsterdamu, Barceloně, Bruselu, Lisabonu a všech velkých německých operních scén. Byla také žádaným hostem předních
evropských a amerických scén a mezinárodních festivalů (Bayreuth, Salcburk, Glyndebourne, Edinburk atd).
V San Francisco Opera působila po 11 sezon. Vystupovala s dirigenty Rafaelem Kubelíkem, Karlem Ančerlem, Herbertem von Karajanem, Pierrem Boulezem, sirem Charlesem Mackerrasem a mnoha jinými. V koncertním i operním repertoáru se brzy specializovala na tvorbu 20. století (Mahler, Stravinskij, Janáček, Berg, Ligeti, Nono, Henze). Ve Frankfurtu nad Mohanem byla podruhé vyznamenána titulem Komorní pěvkyně.
Zasloužila se také o vzorovou interpretaci Janáčka v češtině a o přesné překlady notových edic. Po uzavření operní dráhy působila v renomovaném činoherním divadle Thalia v Hamburku. S kreacemi režiséra Roberta Wilsona
a s hudbou Toma Waitse a Lou Reeda hostovala ve všech pěti světadílech. Do Prahy se mohla vrátit po sametové
revoluci k vydání knižní autobiografie Stýskání zakázáno a knihy Můj Václav o svém pradědovi, vynálezci žesťových nástrojů v Hradci Králové, Václavu Františku Červeném.
Pro pražské Národní divadlo pak vytvořila symbolickou postavu Osudu v Janáčkově opeře Osud v režii Roberta Wilsona, ústřední postavu v komorní opeře Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude… (příběh rozsudku smrti nad dr. Miladou Horákovou roku 1950), roli Eliny Makropulos v činoherní inscenaci Roberta Wilsona Čapkova
dramatu Věc Makropulos, a coby Čas v projektu Roberta Wilsona 1914. Na Nové scéně ztvárnila jednu z hlavních postav v Březinově komorní opeře Toufar.
Mimořádnou jevištní zkušenost zúročuje také v přednesech melodramů (Ullmann, Bernstein, Suk, Bodorová,
Štědroň, Kvěch, Březina, Ivanović).