1942 Olej, plátno 69 x 84,5 cm Vpravo nahoře „K Černý Š 42“ Nejcharakterističtější rys tvorby Karla Černého představuje zjednodušený tvar, často proměněný v symbolizující znak, vystihující podstatu ztvárněného námětu. Žádné z jeho děl nevznikalo náhodně a lehce. Umění Karla Černého nebylo věcí temperamentu. K námětu se často vrací, důvěrně se s ním seznamuje, dokud se mu v hlavě nevynoří podoba finální realizace. Jak uvádí v odoborném posudku PhDr. Rea Michalová PhD.: 'Hned od jeho první samostatné výstavy v Mánesu roku 1942 bylo zjevné, že Karel Černý je malířem hlubokého citu a prudké smyslovosti, který vyhraněně subjektivní prožitek skutečnosti podřizuje pevné obrazové skladbě. Posuzovaný obraz „Jihočeská krajina“, pojatý jako „krajina duše“, skvěle dokládá, jak si umělci za války vytvářeli „novou poezii“. Byla to právě ona, která pomáhala překonávat stavy protektorátního pesimismu. Absenci lidské bytosti jako by tu malíři suplovaly sloupy telegrafního vedení, které však současně mohou být čteny jako jakési kříže či stigmata, jizvy na těle – krajině. Mraky, jímž Černý sám říkal „lívance“, mají funkci emocionálního symbolu, který je „mikrotématem“ obrazu: určuje jeho ladění i význam. Zatímco v jiných autorových krajinách je mrak „těžký jak balvan“, v tomto díle se oblaky osaměle, ale velmi poeticky pohupují po nebi.' Karel Černý se nenechával ve své tvorbě strhnout svými vrstevníky. Vytvořil si symbolicko-emocionální jazyk s pevnými pravidly plných silných kontur a velkých barevných ploch. Ve svém osamělém bytí nacházel stále údernější výrazové prostředky a na obrazy promítal ladění své duše.