V roce 2018 jsem byla na služební cestě v Medvěžegorsku v Karélii: s kolegou Nikitou Girinem jsme na požádání listu Novaja Gazeta připravovali materiál o tradičním Dni paměti, který se koná 5. srpna v Sandarmochu a v místě Krasnyj Bor. Každý rok se tam sjíždí několik stovek lidí, aby si připomněli zločin a uctili jeho oběti. Jsou mezi nimi i příbuzní zastřelených. Ten den jsem na vlastní oči viděla, jak Jurij Dmitrijev a jeho kolegové proměnili neoznačené popravčí jámy v hlubokém lese v rodinné hroby. Lidé, kteří desítky let hledali své blízké, se dozvěděli pravdu a našli pohřebiště, na které přicházejí jako na hřbitov. Cítila jsem, že takto – navracením jejich jmen – se oběti zločinu stávají jeho svědky. Příbuzní nám vyprávěli o svých blízkých, nad kterými v tomto lese truchlí. Požádali jsme o svolení vyfotografovat je na symbolickém místě hrobu. Nikdo nás neodmítl. A tak se zrodila tato série.

__________________________| English version |__________________________

I went to Medvezhyegorsk in Karelia on a business trip in 2018: at the request of Novaya Gazeta, my colleague Nikita Girin and I were preparing an article about the traditional Memory Day held at Sandarmokh and Krasny Bor annually on 5 August. Every year, several hundred people come there to commemorate the crime and honour its victims. The relatives of those executed are among them. On that day, I saw Yuri Dmitriev and his colleagues turn unmarked execution pits in a deep forest into family graves with my own eyes. People who would seek their loved ones for decades finally learned the truth and found the burial site, to which they come back like to a cemetery. I felt that, in this way, by being given their names back, the victims of the crime were becoming witnesses to it. The visitors told us about their relatives whom they come to mourn in the forest. We asked them for permission to photograph them at the symbolic grave site. No one rejected. This is how this series originated.