přiložen posudek PhDr. Ivy Mladičové, osobnost malíře Jana Kotíka je charakteristická v poli českého výtvarného umění svojí nezařaditelností. Od mládí obklopen uměním, byly Kotíkovy tendence státi se umělcem pochopitelné, avšak pro syna známého malíře, prosadit se a v první řadě odlišit se, nebylo jednoduché, a tak se dá říci, že ctižádost odlišit se, provázela Jana Kotíka po celý život. Pozoruhodnost tvorby Jana Kotíka tkví v jeho odhodlání nepolevit a neustále se jako umělec vyvíjet. Sám to označoval jako proces simultánních změn. Ve své tvorbě reagoval na moderní umělecké projevy, uplatňováním zavedených idejí a modelů v neustále nových podobách. Obraz Příběhy z roku 1939 patří k nejzásadnějším Kotíkovým velkoformátovým malbám důležitého období doznívání válečných témat a vynořování se tematizace života velkoměsta. Vliv kubismu je v obraze patrný, stejně tak inspirace dílem Paula Klee, které vedle Kandinského mělo na Kotíka také vliv. Z posudku PhDr. I. Mladičové: Umělecká kvalita již zmiňovaného obrazu je v kontextu autorovy tvorby srovnatelná s obrazy Figurální kompozice s petrolejovou malbou (1938), Apokalypsa války (1940-1941) nebo s četně vystavovanými a reprodukovanými malbami Útěk (1940) a Cyklista (1940). Příběhy (1939) patří do souboru děl, jež má v českém prostředí důležitý vývojový význam. Jan Kotík byl v této době doznívání pokubistické a surrealistické estetiky již jedním ze známých autorů, což dokládá zařazování jeho děl na nejdůležitější přehlídky mladého umění - v Melantrišské mansardě roku 1940, kde vystavovali umělci skupiny Sedm v říjnu a malíři budoucí Skupiny 42 - František Gross, František Hudeček a Jan Kotík a na Konfrontaci v roce 1941 v salonu Výtvarného díla na Jungmannově náměstí. V době vzniku obrazu Jana Kotíka civilizace zajímala spíše okrajově, a to především svým tvarem než atmosférou. Všechny šicí a psací stroje, jež vstoupily do jeho obrazů, znamenaly především grafickou arabesku, která pointovala grafismus figur, jež působí až sochařsky cítěně. Téměř pro všechny Kotíkovy obrazy z této doby se dá najít jedno společné, a to je jejich definovanost. Děj obrazů se odehrává na pozadí prázdných barevně hutných prostorů, prostorové rozvržení je promyšlené do detailu, měřítka pohledů se střídají