Jan Patočka se narodil 1. června 1907 v Turnově. Po maturitě na vinohradském reálném gymnáziu v Praze začal v roce 1925 studovat slovanskou filologii, romanistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1931 promoval z filozofie disertační prací "Pojem evidence a jeho význam pro noetiku" u J. B. Kozáka. Jako stipendista Humboldtovy nadace studoval fenomenologii u Edmunda Husserla a Martina Heideggera ve Freiburgu.

Patočka se zabýval fenomenologií, filosofií dějin, filosofickým dílem J. A. Komenského, T. G. Masaryka a E. Husserla, českou literaturou, uměním a kulturou. Byl jedním z prvních mluvčích Charty 77 a jeho dílo výrazně ovlivnilo soudobé české myšlení, zejména v kruzích nezávislé inteligence a disentu.

Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil na gymnáziu a vydal několik knížek pro budoucí studenty univerzity. V roce 1945 se vrátil vyučovat na Filozofickou fakultu UK a později také na Pedagogickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Po únoru 1948 byl donucen rezignovat na svou pozici na Filozofické fakultě UK.

Od roku 1950 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka a později ve Výzkumném ústavu pedagogickém. V roce 1968 se podruhé vrátil na UK, byl jmenován profesorem, ale v roce 1972 byl penzionován. V roce 1976 se stal jedním z prvních mluvčích Charty 77. Byl několikrát vyslýchán Státní bezpečností, což negativně ovlivnilo jeho zdraví.

Jan Patočka zemřel 13. března 1977 v Praze na mozkovou mrtvici po vyčerpávajících výsleších. Jeho pohřeb se stal významnou událostí protikomunistického odporu.