František Vízner, narozen 9. března 1936 v Praze, byl významný český sochař, sklářský výtvarník a designer. Věnoval se převážně práci s taveným a broušeným sklem.
Studoval na Odborné sklářské škole v Novém Boru v letech 1951 až 1953, kde se zaměřil na obor malíř skla. Následně pokračoval na Průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kde studoval tavené sklo, modelování a mozaiku. Studium zakončil maturitou a pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze do ateliéru profesora Karla Štipla. Po Štiplově odchodu do penze se stal jeho hlavním učitelem docent Václav Plátek, který měl na něj rozhodující vliv.
Vízner pracoval jako designér Ústředí uměleckých řemesel sklárny ve Škrdlovicích v letech 1967 až 1975. Od roku 1977 působil ve svobodném povolání, zaměřoval se na ateliérovou tvorbu brusem tvarovaných skleněných objektů. Vytvořil několik realizací pro architekturu ve spolupráci s různými architekty, včetně vybavení interiéru Staroměstské radnice v Praze. Jeho tvorba byla zaměřena především na lisované a hutně tvarované sklo, skleněnou broušenou plastiku a dekorativní sklo. Experimentoval s novými postupy a věnoval se designu kombinací barevného skla se zatavenými bublinami.
Vízner byl členem Klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáru nad Sázavou. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně, Corning Museum of Glass (USA), Metropolitan Museum of Art v New Yorku, Kunstmuseum v Düsseldorfu (Německo), Victoria and Albert Museum v Londýně, Bellerive Museum v Curychu (Švýcarsko), Museum of Applied Art v Sydney, Museum of Modern Art v Sapporu (Japonsko), National Museum ve Stockholmu, Muzea dekorativního umění v Paříži a dalších. Ve sbírkách Horácké galerie v Novém Městě na Moravě lze nalézt 454 děl Františka Víznera.
Zemřel 1. července 2011 v Brně.
František Vízner, narozen 9. března 1936 v Praze, byl významný český sochař, sklářský výtvarník a designer. Věnoval se převážně práci s taveným a broušeným sklem.
Studoval na Odborné sklářské škole v Novém Boru v letech 1951 až 1953, kde se zaměřil na obor malíř skla. Následně pokračoval na Průmyslové škole sklářské v Železném Brodě, kde studoval tavené sklo, modelování a mozaiku. Studium zakončil maturitou a pokračoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze do ateliéru profesora Karla Štipla. Po Štiplově odchodu do penze se stal jeho hlavním učitelem docent Václav Plátek, který měl na něj rozhodující vliv.
Vízner pracoval jako designér Ústředí uměleckých řemesel sklárny ve Škrdlovicích v letech 1967 až 1975. Od roku 1977 působil ve svobodném povolání, zaměřoval se na ateliérovou tvorbu brusem tvarovaných skleněných objektů. Vytvořil několik realizací pro architekturu ve spolupráci s různými architekty, včetně vybavení interiéru Staroměstské radnice v Praze. Jeho tvorba byla zaměřena především na lisované a hutně tvarované sklo, skleněnou broušenou plastiku a dekorativní sklo. Experimentoval s novými postupy a věnoval se designu kombinací barevného skla se zatavenými bublinami.
Vízner byl členem Klubu výtvarných umělců Horácka ve Žďáru nad Sázavou. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, Moravské galerie v Brně, Corning Museum of Glass (USA), Metropolitan Museum of Art v New Yorku, Kunstmuseum v Düsseldorfu (Německo), Victoria and Albert Museum v Londýně, Bellerive Museum v Curychu (Švýcarsko), Museum of Applied Art v Sydney, Museum of Modern Art v Sapporu (Japonsko), National Museum ve Stockholmu, Muzea dekorativního umění v Paříži a dalších. Ve sbírkách Horácké galerie v Novém Městě na Moravě lze nalézt 454 děl Františka Víznera.
Zemřel 1. července 2011 v Brně.