Aziya (*1988) vystudovala výtvarné umění na SUNY Empire State College v New Yorku. Její zkoumá identitu jako něco, co se neustále utváří prostřednictvím vnímání: skrze nestabilní vztah mezi tím, jak vidíme sami sebe, jak nás vidí ostatní a co zůstává oběma stranám nedostupné. Ve své práci, která se pohybuje na pomezí figurální malby, krajiny a zátiší, vytváří obrazy, v nichž se známé stává subtilně nejistým – tváře se opakují, fragmentují, zrcadlí nebo jsou částečně zakryté, zatímco krajiny a předměty se stávají prostorem stejně tak psychologickým jako fyzickým.

Její dílo, utvářené migrací a žitou zkušeností z různých kulturních kontextů, přistupuje k identitě jako k něčemu podmíněnému, nikoli neměnnému. Sounáležitost, vykořenění, asimilace a sebevnímání se přetavují do vizuálních stavů, v nichž se figury zdají být současně přítomné i odtažité, známé i cizí. Nestabilita tak působí přímo skrze samotný obraz, nikoli prostřednictvím přímého vyprávění.

Ústředním motivem tohoto zkoumání je ženská figura. Namísto toho, aby fungovala především jako objekt contemplace (rozjímání), vstupuje do obrazu jako psychologický a percepční subjekt, jehož vnitřní svět zůstává částečně skryt a vzpírá se očekávání, že by identita měla být divákovi plně přístupná.

Napříč celou tvorbou se opakují motivy odrazu, průhlednosti, opakování a deformace. Skleněné nádoby, roztříštěné rysy tváře, zrcadlové plochy, přemístěné tvary a proměněné prostorové vztahy narušují zdánlivou přehlednost kompozice. Tyto prvky vytvářejí momenty, v nichž se vnímání stává nespolehlivým: divák obraz rozpoznává, ale zároveň ztrácí jistotu o tom, co vlastně vidí.

Prostřednictvím vysoce kontrolovaných vrstev barvy vytváří Aziya hladké, souvislé povrchy, v nichž je viditelný gestický rukopis potlačen. Tato preciznost vytváří vědomý rozpor. Obrazy působí klidně a formálně uceleně, zatímco v psychologické rovině zůstávají nestabilní. Čistota povrchu se stává prostředkem k vyostření nejistoty, která se skrývá pod ním.

Identita v jejím podání není představována jako něco, co čeká na odhalení nebo vyřešení. Je chápána jako stav, který se neustále utváří a přetváří skrze paměť, kulturu, reprezentaci, místo a pohled druhých. Obrazy Aziyi obývají tento prostor částečného rozpoznání, kde "já" zůstává viditelné, ale nikdy není zcela uchopitelné.