Anna Hulačová (1984, Sušice) ve své práci sleduje, jak se z lidového umění, které náleželo a vycházelo z přirozených lidských potřeb a mělo by očekávatelně být naší kultuře základem, stalo během 20. století exotické teritorium. To se 21. století pokouší v rámci témat národních kultur a globalizované společnosti v horším případě vytěžit a v lepším případě k němu hledá nový vztah. Modernismus a avantgarda, jako nedávno objevené kořeny, ke kterým se upíná 21. století, jsou zastávkou na cestě zpět k lidovému umění. Tuto situaci odráží tvorba Anny Hulačové, v níž autorka dbá na řemeslné zpracování převážně sochařských realizací, jejich materiálovost, zdůrazňující přírodní a tradiční zakotvení a technologie, které ukazují důmyslnost, logiku a symboliku folklóru. Svůj zájem rozšiřuje i dále do krajin devotní plastiky, křesťanství, kultur přírodních národů, ale i do prostředí rodiny a domova, se kterým průmyslová a post-průmyslová společnost ztrácí úzkou vazbu. Autorčino prodírání se minulostí a etnografií není jen výzkumnou expedicí či kulturologickým regresem, má nalézt nové možnosti pro emocionalitu a spiritualitu umění, jakkoliv tato formulace zní modernímu intelektu pateticky. (autorka textu: Edith Jeřábková)