1982, pigmentový tisk, č. 1/10 

Libuše Jarcovjáková (*1952) je fotografka, jejíž práce byly znovuobjeveny teprve v posledních letech. Od začátku se ve své tvorbě zabývá příběhy menšinových komunit (Vietnamci, Kubánci, LGBTQIA+ lidé) a zkoumání vlastní identity. Pořizuje fotografie jako deníkový záznam, pracuje však i konceptuálně. Její tvorbu v roce 2024 skvěle přiblížil filmový dokument režisérky Kláry Tasovské Ještě nejsem, kým chci být a také retrospektivní výstava v Národní galerii. Film byl vybrán jako český kandidát na Oscara za nejlepší mezinárodní film. Fotografie pochází z bytu filmové výtvarnice Ester Krumbachové, kam autorka opakovaně docházela. Obrazové deníkové záznamy fotografky ji provázely celý život. Půvabný snímek domácího zátiší s kočkou se může stát klenotem každé sbírky.

Libuše Jarcovjáková se narodila 5. května 1952 v Praze do umělecké rodiny. Její otec Vladimír Jarcovják byl malíř, grafik a restaurátor, zatímco matka Marie Jančová byla vystudovanou malířkou. Již od poloviny 60. let začala fotografovat pod vlivem Ester Krumbachové, kamarádky a spolužačky své matky. Studovala fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze v letech 1967–1972 a poté se pokusila dostat na Filmovou a televizní fakultu Akademie múzických umění v Praze a obor teorie kultury na univerzitě v Olomouci, ale neúspěšně. Pracovala jako dělnice v hlubotiskové tiskárně a fotografka tělovýchovného oddílu. Nakonec byla přijata ke studiu fotografie na FAMU, kde studovala v letech 1977–1982.

Během své kariéry dokumentovala romskou a vietnamskou komunitu v Československu a dění v pražských klubech zaměřených na homosexuální menšinu. Tato zkušenost jí pomohla k ujasnění vlastní bisexuální orientace. V polovině 80. let podnikla svou první fotografickou cestu do Japonska a později se do této země ještě vrátila. Emigrovala do Západního Berlína v roce 1985, kde strávila pět let, a poté se v roce 1990 vrátila do Česka.

Jarcovjáková začala učit fotografii na Střední průmyslové škole grafické v Praze od roku 1992 a věnovala se také vlastní tvorbě. Uskutečnila řadu samostatných výstav včetně prezentací v New Yorku, Berlíně a na fotofestivalu v Arles. Její monografická publikace "Evokativ" byla nominována na Fotoknihu roku 2019 na Paris Photo–Aperture Foundation PhotoBook Awards.