2. POL. 70. LET

PROVENIENCE: Pozůstalost významného slovenského sochaře, získáno darem od autora.

První groteskní obrazy Jiřího Sopka, které spojuje humor pop-artu a vizualita nové figurace, se objevily již koncem šedesátých let. Zlom nastává v roce 1969, kdy Sopko maluje obraz Opice s čepicí, první důsledně groteskní obraz (sbírka Národní galerie Praha). Následná Sopkova tvorba sedmdesátých let představuje klíčovou etapu jeho vývoje. Je to období, kdy se formuje jeho charakteristický malířský jazyk, založený na napětí mezi figurací, absurditou a existenciální nadsázkou. Jeho obrazy jsou charakteristické svojí výraznou barevnou expresivností. Stejně tak Sopko svoji pozornost již od počátku své tvorby věnuje lidské hlavě a jejímu výrazu – radosti i smutku. Nejde však o portrét. Zvláštní pozornost věnuje ztvárnění úst, která jsou v Sopkově pojetí často široce otevřená. Jak píše Josef Kroutvor: „Někdy v nich spatřujeme úsměv, přátelské znamení vyzývající k dialogu, hře a bližšímu kontaktu. Ale někdy se z těchto rozevřených úst dere na svět zoufalství, slyšíme křik, volání o pomoc ohrožené existence.“

Jiří Sopko se narodil 20. února 1942 v Dubové, Podkarpatská Rus. Vzdělání získal nejprve na základní škole na Slovensku, následně krátce navštěvoval keramickou školu v Bechyni. V letech 1956–1960 absolvoval Výtvarnou školu Václava Hollara a mezi lety 1960–1966 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením prof. Antonína Pelce.

Jiří Sopko je uznávaný jako český malíř, grafik a sochař. Na začátku své kariéry tvořil portréty s temným koloritem, ve kterých se projevoval jeho melancholický pohled na svět. Později, v polovině 60. let, začal experimentovat s nepředmětnou malbou, kdy se jeho paleta barv rozšířila o živé a pastelové barvy. V těchto letech vznikly díla, která lze charakterizovat jako "pop-abstrakci". Ve své následující práci se však opět obrátil k figuře a tváři. V roce 1970 měl autorskou výstavu v Nové síni v Praze, která byla jednou z posledních svobodných uměleckých událostí normalizačního Československa.

V roce 1987 se přidal k umělecké skupině 12/15 Pozdě, ale přece. Od 90. let působil na AVU v Praze, kde postoupil z pozice docenta na profesora a v roce 2002 se dokonce stal rektorem této instituce.