Z odborného znaleckého posudku PhDr. K. Srpa: "Václav Bartovský byl jedním z nejvýznamnějších českých malířů minulého století, který čeká na své plné docenění. Přestože na přelomu dvacátých a třicátých let prošel vlivem kubismu a částečně i abstrakce, brzy si našel svůj osobitý styl, který byl těmto směrům opačný, vycházející částečně s Henri Matisse a způsobu malby, rozvíjející se paralelně s avantgardním proudem. Od počátku třicátých let vytváří osobité obrazy, odlišující se od všeho, co v českém moderním malířství vznikalo, vyvíjející se vlastní svébytnou cestou, která neměla v našem umění obdoby. Důraz kladl na barvu jako základní výrazovou hodnotu, na potlačení prostoru a objemu. Ojedinělým způsobem dokázal pracovat s plochou jako základním odkazem progresivního přístupu ke znázornění. Během druhé světové války dospěl k výrazně kultivovaným, malířsky mistrovsky provedeným obrazům. Přestože stále vycházel z reality, obrazy promyšleně barevně a kompozičně stavěl, k některým si dělal předběžné studie, které se však odlišovaly od závěrečného provedení. K nejvýznamnějším dílům Bartovského z prvé poloviny čtyřicátých let patří Dvojportrét, k jehož definitivnímu obrazu (Dvojportrét, 1943, olej, plátno, 114 x 146 cm, Oblastní galerie v Liberci, který měl někdy název i Muži u okna) se objevila přípravná studie, která svou živostí, svým odlišným malířským provedením, patrným z vlastního uvolněného rukopisu, je samostatným, svébytným dílem, jako by Bartovský zvažoval, několik možných způsobů provedení zvoleného motivu, jeden bonnardovsky uvolněnější, druhý matissovsky plošnější, nicméně vždy to byl Bartovský, který pracoval s vlastním malířským jazykem a civilní tématikou, částečně související s poetikou Skupiny 42. Dva muži, sedící před oknem, hlavou otočení k malíři, jeden před deskou stolu, na níž jsou položené potřeby k rýsování a papíry, druhý rozložený v křesle, s obrazem nad sebou, jsou podáni tak, aby nešlo přímo o portréty, jako by chtěl Bartovský setřít jejich individualitu, a přitom zachovat naprostou živost. Celou scénu rozděluje na popředí uzavřeného prostoru bytu, a pozadí, obsazené výraznými stromy, rostoucími za oknem, buduje ji na souběhu čtyř nosných barev, dvou, vycházející ze sak, které mají muži na sobě, a pak na barvě stěny a stromů v druhém plánu. Barvy jako by do sebe volně přecházely, vytvářely společně silný harmonický akord. Na obraze lze obdivovat způsob jemného, vytříbeného kresebného rukopisu, který do něj vnáší výrazovou plnost, stejně jako kompoziční rafinovanost, týkající se jemných prostorových zkratek (viz stěna vpravo za mužem či mírně pootevřený rám okna, jehož skla jsou tak průhledná jako by neexistovala). Tyto jemné detaily zmizely z definitivního obrazu. Obraz je skvělou, velmi působivou ukázkou malby, která vznikala v Čechách během čtyřicátých let, není jen přípravnou studií k rozměrnějšímu obrazu, ale lze jej považovat za samostatné dílo, které mnohé napovídá o způsobu Bartovského práce.".