Předložený obraz „Jezdci“ je nezpochybnitelně autentickým, na trhu s uměním raritním, vitální potřebu svobody transponujícím dílem Jiřího Sopka, jednoho z nejžádanějších umělců fenoménu tzv. Nové figurace a někdejšího profesora a rektora Akademie výtvarných umění v Praze, jehož ostře barevná plátna jsou uhrančivá, veselá i melancholická, skvostná jak klenoty i dráždivá jak papoušci hýřící pestrobarevným peřím. Jsou zkrátka nepřehlédnutelná, evokující velice naléhavé významy a pocity, obecně lidské i zcela aktuální. Člen Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece, který se zařadil na piedestal klasiků české výtvarné scény druhé poloviny dvacátého století, se na profilu české výtvarné scény podílí již bezmála šest desetiletí

.Jiří Sopko poprvé vystavoval roku 1967 ve Špálově galerii na výstavě „Nová jména“, jež uvedla na scénu současně jména jako Z. Sion, J. Hilmar, R. Němec, T. Rajlich, O. Kulhánek, M. Ševčík a další. Tehdy si autor hned získal respekt, aby se jeho výtvarný projev rychle ustálil v nesmírně osobité poloze svědka a komentátora groteskní lidské komedie. U Jiřího Sopka má slovo malíř „čistotu základního pojmu“, jak trefně napsala Dr. Eva Petrová u výše uvedené výstavní příležitosti. Jiří Sopko celou svou výtvarnou kariérou ukázal, co vše (stále ještě) dokáže barva, štětec a plátno v podání výrazné, v sobě zakotvené umělecké osobnosti. Jiří Sopko se narodil roku 1942 do rodiny právníka a učitelky v obci Dubová na Podkarpatské Rusi, odkud se rodina krátce poté odstěhovala do Dunajské Stredy, kde žila až do chlapcových jedenácti let. S atmosférou oblasti Žitného ostrova souvisí také autorovy první autentické vizuální pocity. Kult tepla, slunce a vody se později stal trvalou inspirací jeho tvorby. Příkrým kontrastem k tomuto prostředí bylo Kladno, kam se rodina přesunula poté, když jeho otec přišel, jako jeden z mnoha právníků první republiky, o právnickou licenci a byl poslán na práci v ocelářských hutích. Temné prostředí průmyslového města jen posílilo malířovu pozdější touhu po barvě, která se stane jeho „tvůrčí potřebou“. Následují léta studií - nejprve na Střední výtvarné škole v Praze. Krátkou epizodou bylo studium na keramické škole v Bechyni. Následně je Sopko přijat na Akademii výtvarných umění v Praze, nejprve do ateliéru Jiřího Horníka, po jehož smrti přechází k Vlastimilu Radovi a nakonec zakotví u Antonína Pelce, jehož tolerance umožnila dozrání jeho přirozeného talentu. Byl to ostatně Antonín Pelc, kdo svému žákovi zapůjčil monografii belgického symbolisty Jamese Ensora, která rozhodla o dalším vývoji mladého umělce. Ensor Sopka uhranul jak svým groteskním způsobem vyjádření, tak veselým, absurdním kolorismem. Jiří Sopko patří ke generaci umělců, kteří na výtvarnou scénu vstoupili v době počínající normalizace. Kulturní uvolnění šedesátých let zažil jako student a bezprostředně po srpnové okupaci ještě strávil několik měsíců na stipendijních pobytech na Kypru a ve Francii. První samostatnou výstavu měl v pražské Nové síni v létě 1970. Pak ale přišly zákazy, odchod z místa asistenta na Akademii a nemožnost vystavovat. Prostředkem obživy se mu tak stalo restaurování památek. I když se vlastní tvorbě mohl tehdy věnovat prakticky jen o víkendech, o jeho obrazy byl dál zájem, jak mezi sběrateli, tak i odbornou veřejností. Více příležitostí vystavovat dostal až v druhé polovině osmdesátých let. Předložený obraz „Červení jezdci“ je reprezentativní a krásnou ukázkou umělcova tvůrčího přístupu v devadesátých letech, kdy malíř, ocitající se na druhém vrcholu svých tvůrčích a životních sil (v roce 1991 mu bylo čtyřicet devět let), zůstává věrný sám sobě: stále pojímá malbu jako formu osobní existenciální výpovědi, v jeho koncepci obrazové plochy stále dominuje barva jako hlavní vyjadřovací prostředek a stylizovaná figura jako hlavní nositel významů. Toto plátno, držené v mimořádně opticky úderné dominantní červeni, doplněné jen dalšími čtyřmi tóny, prezentuje vývojově důležitý motiv jezdců, který posouvá autorovo zaměření k nadosobním a nadčasovým významům. Námět jezdce na koni, tradičně symbolizující sílu, rychlost, důstojnost a svobodu, ale taktéž vnitřní sílu či touhu, je zde typicky sopkovsky groteskně vypointován až humorně širokým posedem. Autor nám zde předkládá své „ecce homo“, podprahově vázané na vlastní jezdecké zážitky v dětství, vypovídající o lidské cestě životem i o pudovém spění za volností a svobodou.