Emil Filla se narodil 3. dubna 1882 v Chropyni. V letech 1903 - 1906 studoval monumentální malbu na Akademii výtvarných umění v Praze pod vedením Vlaho Bukovace. Kvůli nespokojenosti s konvenčními metodami a náplní výuky školu opustil po třech letech. Ve svých raných letech byl Filla silně ovlivněn dílem Edvarda Muncha, a následně se přiklonil ke kubismu, který se v jeho díle začal projevovat od roku 1910.

Během své kariéry byl členem několika uměleckých skupin. Nejprve se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. V roce 1909 se přidal ke Spolku výtvarných umělců Mánes, kde setrval – s výjimkou období působení ve Skupině výtvarných umělců mezi lety 1911 – 1914 – až do své smrti.

V roce 1945 byl jmenován profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Během svého života se věnoval nejen malbě a grafice, ale také sochařství a teorii výtvarného umění. Byl také spoluredaktorem Volných směrů a formoval směřování českého kulturního dění především v meziválečném období. Jeho raná tvorba byla ovlivněna expresionismem a později Picassovým kubismem. Ve svém závěrečném období se přiklonil k realistické krajinomalbě, zejména krajin Českého středohoří. Tyto krajiny byly inspirovány dílem holandského krajináře Jana van Goyena.

Kromě své umělecké kariéry prodělal Filla během druhé světové války těžké období v koncentračním táboře v Buchenwaldu, kde trpěl zdravotními problémy, které trvale poznamenaly jeho zdraví. Po válce, navzdory komunistickému režimu, který propagoval socialistický realismus, se Filla nadále věnoval svému umění.

Emil Filla zemřel 7. října v Praze.