1908 Olej na plátně, 88,5x119,5 cm (106x139 cm). Signováno a datováno vpravo dole „O. Nejedlý 1908“. Na rámu značeno číslem 6 a cenou 1000 Kč, dále číslem 43 (143) a dvěma rukopisnými poznámkami se jménem Nejedlý. Vynikající doklad proměny autorova stylu dokumentující zrod nejen nové individuální formy uměleckého vyjádření, ale bez přehánění úhelný kámen nového pojetí vnímání barevné palety v české výtvarné moderně, které následně ovlivnilo celou plejádu Nejedlého žáků. Je to právě tato nová formulace postojů k barevné paletě, která předznamenává nejen nejbližší další Nejedlého výtvarný vývoj (cestu na Cejlon a do Indie), ale trvale ovlivňuje celá jeho další tvůrčí období. Nejen formátem, ale především významem se jedná nepochybně o galerijní dílo. O jeho významu vypovídá i to, že jej Nejedlý vystavil mezi dalšími obrazy z italské cesty na výstavě Mánesu v r. 1909. Ve stejném roce je reprodukován druhý z obrazů malovaných ze stejného místa ve Volných směrech XIII. Lépe než hledat a vymýšlet vyjádření popisující oslnivou barevnost obrazu je ocitovat z autentického autorova textu. „Alfonzo nás zavedl do velkého kamenného domu, ukázal nám v prvním poschodí pokoj s chladnou podlahou a kamennou pavlačí, ze které se naskýtal nádherný pohled na vinici, která končila u moře. Tento modrý horizont v pozadí malebně doplňoval obraz bujné vegetace, palem, pomerančů, citrónů, mišpulí a fíkovníků a jiných stromů a keřů, rostoucích ve vinici. Bylo to koncem prosince; vinice hořela – zvláště ve slunci – největší pestrostí krásně zbarvených listů. Byli jsme zcela uchváceni krásou toho výhledu a také tím, že tato kamenná pavlač se stane naším ateliérem.“ Rok 1908 byl zcela zásadním zlomem v díle O. Nejedlého. V tomto roce získal Turkovo cestovní stipendium a spolu s Janem Štursou odjíždí do Říma a na Sicílii. V Římě se potkává s Jaroslavem Hněvkovským, a právě na této cestě pod vlivem nově získané zkušenosti s jižním sluncem a nepochybně pod vlivem Gauguinových obrazů, které měl možnost vidět o rok dříve na výstavě impresionistů v Praze, se oba přátelé rozhodnou pro cestu na Cejlon. Byla to však právě ona zásadní změna v chápání barevnosti, která se odehrála na cestě do Říma a na Sicílii, která odděluje předchozí Nejedlého tvorbu spojenou s tradicí českého krajinářství, od vrcholného díla, jímž se řadí mezi nejmodernější proudy evropského malířství první dekády 20. století. Obrazy ztrácejí linie, vytrácejí se z nich kresebné prvky, a nakonec i perspektiva, aby plochu obrazu ovládla symfonie čisté barevnosti. Právě použití rumělky, kraplaku a smaragdového laku již zcela odpovídá opojení tropickou barevností, dále rozvinutou během cesty na Cejlon, na kterou se vydal hned v následujícím roce. Nabízený obraz lze zařadit do skupiny obrazů namalovaných právě v onom výše zmíněném ateliéru „na pavlači“. Prvním z nich je „Vinice pod Vesuvem“, která byla také vystavována na výstavě Mánesu 1909 pravděpodobně pod názvem Skizza a pod názvem Studie reprodukována i ve Volných směrech z téhož roku. Jedná se o identický pohled jako na námi nabízeném obraze, ovšem v užším výřezu horizontu. A ačkoli autor neuvádí rozměr, zdá se z poměrů detailu a celku, že se jedná o o něco menší formát než námi nabízený obraz. Třetím z pravděpodobné skupiny by mohl být obraz prodaný pod názvem Motiv z Cejlonu. Jakkoli je pod stejným názvem uváděn i v Malířových toulkách a je použit i na přebalu knihy, lze o jeho zařazení na Cejlon pochybovat. Na předchozích dvou obrazech ze Sicílie není žádná palma, ale Nejedlý přímo palmy explicitně zmiňuje ve svém popisu výhledu z kamenné pavlače. Palmu ale nacházíme právě na tomto, zatím nejdražším, Nejedlého obraze. Dále na horizontu končícím výhledem na moře je u tohoto obrazu, stejně jako u dvou dříve zmiňovaných, stromořadí pinií se svými zcela charakteristickými tvary korun (pro jižní Itálii a Sicílii nejtypičtější dřevina). Nakonec i barevnost obou je prakticky totožná, plná rudých a oranžových tónů na rozdíl od bohatých variací zelení, kterými byl, jak se z autorových záznamů dovídáme, na Cejlonu uchvácen. Pohled také ukazuje v pravém dolním rohu kamennou zídku, na niž se ovšem pozorovatel dívá shora, tedy pravděpodobně z prvního patra, což opět plně odpovídá autorskému popisu fascinující scenérie. Zcela typická je u všech tří obrazů shoda v potlačení barevné perspektivy. Jsou malovány tak, že se vzdáleností barevnosti spíš přibývá. Zatímco v předním plánu jsou barevné skvrny malované řídkou, až rozmývanou barevnou škálou, stává se tato směrem k horizontu temnější a hutnější než naopak, což je ovšem základní pravidlo barevné perspektivy. Všechny uvedené důvody vedou k domněnce, že právě tato tři díla patří do jedné skupiny vytvořené v „ateliéru na pavlači“ a jsou dokladem zásadního zlomového okamžiku v díle jednoho z našich nejvýznamnějších krajinářů moderního malířství. Škoda jen, že nemáme pro komparaci zbylé „Skizzy“ vystavované v Mánesu v r. 1909. Předkládaný obraz je zásadním dílem autorovy objevné cesty do Itálie a na Sicílii v r. 1908 a svým významem se řadí mezi nejzásadnější díla v Nejedlého tvorbě. Vystaveno: XXVIII. členská výstava SVU Mánes, duben–květen 1909, pol. 52-69 "Skizzy".