Václav Mánes, narozený roku 1793 v Praze, byl český malíř. Byl mladším bratrem krajináře Antonína Mánesa a strýcem malířů Josefa, Quida a Amalie Mánesových.

Vyrůstal na Novém Městě pražském ve stínu svého staršího a výraznějšího bratra Antonína. Společně s ním a později s jeho rodinou sdílel bydlení. Po třech letech studia na novoměstském gymnáziu u piaristů v Panské ulici byl roku 1808 přijat ke studiu kresby a malby na pražskou kreslířskou Akademii, kde v letech 1808–1824 studoval pod vedením ředitele Josefa Berglera.

Jeho studentské práce byly ceněny, a v letech 1829–1832 obdržel Klárovo stipendium, které mu umožnilo studovat v Římě. Zde se setkal s členy kolonie nazarénů a zkoumal malbu starých mistrů. Na rozdíl od svého bratra se věnoval převážně figurální malbě, především náboženským tématům, které si získaly veřejný zájem. Později vyučoval na pražské Akademii, a díky spojení s Františkem Thunem byl v letech 1835–1836 a 1840 prozatímním ředitelem Akademie. Avšak jeho malířské dílo postupně upadalo a jeho portréty byly kritizovány za "nevalnou schopnost charakterizace".

Václav Mánes byl také členem Krasoumné jednoty, což byla umělecká organizace podporující umělce v českých zemích.

Zemřel 31. ledna 1858 v Praze.