Chtěl bych být Cindy Sherman nelze číst pouze jako Petrbokovo ironické přiznání obdivu k jednomu z výrazných uměleckých vzorů. Autor si její koncept nepřivlastňuje proto, aby ho jednoduše napodobil: skrze něj spíše vytváří novou vrstvu kombinující její a svůj přístup k identitě a inscenovaným rolím. Věta „chtěl bych být jako Cindy Sherman“ tak může znít jako upřímná umělecká ambice, dětsky jednoduché přání i sebeironická poznámka o věčné potřebě umělce najít si někoho, kým by chtěl být. A právě v tom je Petrbokova ironie typická. Dílo se tak pohybuje mezi poctou a parodií, mezi identifikací a distancí – a nakonec i mezi touhou vytvořit si vlastní uměleckou identitu a vědomím, že každá taková identita je do určité míry jen další maskou.

Petrbokova tvorba neustále balancuje na hraně fyzického prožívání a imaginace. Její silně autobiografický charakter se odráží v motivech rodiny, přátel, vlastního těla a osobních zkušeností, stejně jako v obrazech čerpajících z podvědomí, historie, populární kultury nebo apropriace významných vizuálních tvůrců. Civilní a důvěrně známé situace autor posouvá do surrealistických, groteskních a často znepokojivých poloh, v nichž se lidské tělo deformuje, proměňuje a uniká své běžné podobě. Nakonec divák sleduje důvěrně známý obraz, který se však vzpírá logice… jako by se realita nepatrně, ale zásadně posunula. 

Autoportrét u Petrboka není stabilním obrazem vlastní identity, ale spíše prostorem jejího neustálého převlékání a proměny. V aktuální výstavě Deník pacienta jej DOX představuje jako „proměnlivé, neustále zpochybňované ‚já‘“ – jako subjekt, který se objevuje v podobě hybridu, role, znaku nebo těla vystaveného tlaku okolního světa. Identita se zde nestává něčím, co lze jednou provždy odhalit, ale něčím, co se průběžně konstruuje, brání, maskuje a znovu rozpadá. Petrbokův obrazový svět tak zůstává osobní, aniž by byl pouze intimní: vlastní zkušenost se v něm neustále střetává s dějinami, společenskými očekáváními, uměleckými vzory i obecnější zkušeností člověka se světem.

Jiří Petrbok patří k výrazným osobnostem současné českého současného umění. V letech 1984–1990 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliérech Radomíra Koláře a Jiřího Sopka. Od roku 1995 na AVU působil jako odborný asistent v ateliéru kresby Jitky Svobodové, který následně také vedl. Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie Praha, Galerie hlavního města Prahy a dalších veřejných i soukromých sbírkách v České republice i zahraničí. Ze samostatných výstav lze zmínit například výstavu Airmaxxx 62 v pražské DSC Gallery v roce 2022, výstavu Hořící srdce v Národní galerii Praha ve Veletržním paláci v roce 2018 či aktuální výstavu Deník pacienta v Centru současného umění DOX, která prostřednictvím tématu autoportrétu představuje Petrbokovu tvorbu od 90. let po současnost.