Jan Honsa se narodil 8. června 1876 v Tisové u Vysokého Mýta. Byl českým malířem a grafikem specializujícím se na krajinomalbu. Byl žákem Julia Mařáka na pražské Akademii a byl považován za jednoho z nejmladších malířů generace tzv. mařákovců.

Po ukončení měšťanské školy pracoval Jan Honsa s otcem a starším bratrem na hospodářství. Ve volných chvílích kreslil vše, co kolem sebe viděl. V roce 1893 byl přijat do krajinářské speciálky profesora Julia Mařáka na pražské malířské akademii. Mezi jeho spolužáky patřili další významní umělci, jako František Kaván, Antonín Slavíček, Alois Kalvoda, Jaroslav Panuška a Otakar Lebeda.

Jeho malířská tvorba byla silně ovlivněna trvalým a hlubokým kontaktem s přírodou. V raných obrazech, kolem roku 1903, lze vidět vliv impresionismu. Méně známé jsou jeho kresby z období první světové války, kdy žil několik let v Praze. Jedná se asi o 150 drobných formátů s motivy staropražských scén, které dnes mají i dokumentární hodnotu.

V životě Jana Honsey se střídala období šťastná, spojená s hledáním nových postupů, a období, která prohlubovala jeho samotářství až k depresím. Práce vždy dodávala chuť do života, ať už to byla přestavba požárem zničeného domu v Běstovicích, nebo poslední malířská etapa v okolí Poličky po tragické smrti manželky. Jan Honsa zemřel v roce 1937.

Většina jeho krajinářských prací čerpala náměty z Podorlicka a Vysočiny, přičemž některé z jeho nejznámějších děl zahrnují "Pohled na Poličku", "Chalupy v Kameničkách", "Krajina na Tiché Orlici", "Běstovická alej", "Na Horkách", "Dub u Darebnic" a další. Jeho umělecká úroveň přesahovala regionální význam a řadí se do vývoje české krajinomalby. Jan Honsa měl 75 samostatných nebo společenských výstav, a několik jeho prací je součástí sbírky Národní galerie v Praze.

Zemřel 9. září 1937 v Poličce.