rok 1930, olej, písky a enkaustika na překližce, signováno a datováno vpravo dole špatně viditelnou signaturou Ant. Procházka 1930, na rubu autorská signatura Ant. Procházka, číslo 138 a razítko Venera, rozměry malby: 70 x 56 cm, celkové rozměry s rámem 85 x 70 cm, malba v původní stavu bez restaurátorského zásahu – nepatrně poškozeno, původní adjustace – mírně poškozený rám.

Provenience: významná brněnská privátní sbírka; původně ze sbírky Františka Venery (1901-1979), výrazné osobnosti brněnského kulturního života první poloviny dvacátého století působící jako tajemník Skupiny výtvarných umělců v Brně, editor, vydavatel, teoretik, obchodník s uměním a v neposlední řadě jako první ředitel Domu umění v Brně (1945-1951). S ohledem na Antonína Procházku se Venera výrazně zasloužil o propagaci a příznivou recepci jeho díla v řadách milovníků a sběratelů umění, a to i mimo moravský region.

Znalecký posudek: PhDr. Rea Michalová, Ph.D.

Z posudku: Obraz „Kytice“ představuje autentické, vrcholně neoklasicistní, materiálově skvostné a bohatství smyslových požitků evokující dílo Antonína Procházky, autora, který spolu se svými vrstevníky z legendární „Osmy“ a „Skupiny výtvarných umělců“ svou tvorbou a veškerým konáním přispěl k tomu, že se české umění významným způsobem podílelo na výbojích a převratných změnách evropské moderní kultury. Svou participací na iniciačním nástupu expresionismu se účastnil nezbytného rozchodu s malířskou tradicí minulosti a vstupu do dynamického století dvacátého. Následným příklonem k problematice kubismu dal vzniknout spolu se svými nejbližšími druhy B. Kubištou, E. Fillou, V. Benešem a O. Gutfreundem i architekty J. Gočárem, J. Chocholem, P. Janákem ad. ve světovém kontextu prokázanému pražskému kubistickému centru. Přechod od kubismu ke klasicismu, ke kterému dospěl kolem poloviny dvacátých let, nebyl náhlým a umělým výtvarným přerodem, ale zcela logickým vývojem, podloženým jeho rozsáhlým studiem staré evropské i východní kultury a filozofie.

V celkové kompozici tohoto díla využil Antonín Procházka mistrného vizuálního kontrastu mezi haptickou a barevnou bohatostí ztvárněné, skvostně rozsochaté kytice, a doslova panenskou čistotou jejího okolí. Jako by toto výtvarné napětí přesně vypovídalo o malířově touze po „harmonickém vyrovnávání protikladných sil života“.

Velmi osobitá transformace klasicistně-primitivizující dikce tu akcentuje smyslovost náročnou malířskou technikou voskové malby – enkaustiky, a to se všemi jejími finesami. Technická složitost tvůrčího postupu vylučuje náhodnost okamžiku a přispívá k jednoznačnosti tvarů, které jsou tímto postupem pro diváka zvýznamněny. Delikátností a průhledností jednotlivých vrstev barevných vosků, následně ještě např. prorývaných obráceným koncem štětce, dosáhl autor netušených optických efektů.

Posuzovaný obraz „Kytice“ se svým stylovým charakterem a kvalitami bezesporu řadí k dílům, která Dr. Vincenc Kramář hodnotil jako realizace „opravdové moderní věcnosti“, „jejíž základy byly položeny H. Rousseauem a P. Picassem“.

Antonín Procházka se narodil 5. června 1882 ve Vážanech v okrese Vyškov a zemřel 9. června 1945 v Brně. Byl významný český malíř, grafik a ilustrátor. Po absolvování gymnázia v Kroměříži v roce 1901 se vydal do Prahy, kde studoval na Uměleckoprůmyslové škole a následně na Akademii výtvarných umění pod vedením renomovaných umělců jako byli Vlaho Bukovac, Hanuš Schwaiger a Max Švabinský.

V prvním desetiletí 20. století se aktivně zapojil do uměleckého života hlavního města. Byl členem avantgardní skupiny Osma, s níž se účastnil obou výstav v letech 1907 a 1908. Dále byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes, kde působil v letech 1907–1911 a znovu v letech 1923–1929. Jeho touha po nových zkušenostech a inspiracích ho vedla k cestám po Evropě, a během jedné z nich, v Německu, potkal malířku Linku Scheithauerovou. Po návratu do vlasti v roce 1908 si ji vzal za ženu. V roce 1911 se stal členem Skupiny výtvarných umělců. Od roku 1924 žili manželé v Brně, kde Procházka začal učit kreslení na dívčím gymnáziu.

Procházkova tvorba byla v počátcích silně ovlivněna expresionismem, zejména dílem Edvarda Muncha. Postupem času se však jeho styl vyvíjel směrem ke kubismu. Po roce 1925 se od kubismu odvrátil a začal se věnovat své osobní interpretaci novoklasicismu. Během své kariéry vytvořil více než 140 maleb, mnohdy velmi monumentálních rozměrů. Jako příklad lze uvést jeho dílo pro brněnskou právnickou fakultu s názvem "Prométheus přináší lidstvu oheň" z roku 1938, které zaujímá plochu celkem 80 m². Kromě malby se věnoval i plastice, vytvořil řadu drobnějších soch, návrhů a modelů, včetně série bronzových jezdeckých soch prezidenta T.G.Masaryka.

V roce 1946 byl posmrtně jmenován národním umělcem. Jako pocta jeho přínosu českému výtvarnému umění je po něm pojmenována ulice v Brně-Pisárkách.