S Bety si povídáme online – já sedím v Praze a Bety ve svém ateliéru v Athénách. Alespoň takto virtuálně mám pocit, že svůj život a všechno, co s ním přichází, bere s určitou lehkostí. Chvilku se bavíme o genderových stereotypech a vizuálních klišé, potom se dotkneme vlivu umělé inteligence a dialogu tradičních řemesel s novými technologiemi a pak zcela přirozeně přecházíme k otázce, proč bychom se jako ženy neměly stydět házet svými dlouhými vlasy…

V současné době žiješ především v Athénách. Jak ses tam ocitla?

BETY: Během studia jsem v Athénách strávila tříměsíční stáž a úplně jsem jim propadla. Každý den sluníčko, dobré výstavy a akce, super atmosféra a spousta volných prostorů. V té době byl náš syn ještě malý, a tak jsme tam mohli trávit víc času. Pak ale přišel covid a spousta dalších nečekaných událostí, proto jsme se opět stáhli do Prahy. Po covidu jsem se do Athén vrátila a od té doby působím převážně tady.

Jak se v Athénách shání ateliér?

BETY: Vlastně celkem snadno. V Praze tolik volných a cenově přístupných prostorů není, umělci se musejí neustále stěhovat z jednoho místa na druhé, nájmy se zvyšují a není prostě snadné se na něco dlouhodobě spolehnout. Nehledě na životní náklady, které jsou v Athénách taky nižší. V tomto ohledu je to tady určitě jednodušší.

Když jsem se sem ale stěhovala, nebylo to jednoduché. Šla jsem úplně sama do neznámého prostředí, moc lidí jsem tu neznala, nevěděla jsem, jak se budu živit a jak to celé bude fungovat. Ale zatím funguje. Přijde mi to jako fajn model. Žít a tvořit na místě, kde se člověk cítí dobře, je pro něj inspirativní a zároveň cenově dostupné, a přitom vystavovat v zahraničí i v Čechách.

Co tě na Athénách oproti Praze tak nadchlo?

BETY: Athény jsou hodně inspirativní. Nejen kvůli své historii, ale i současnosti. Člověk jde po ulici a nestíhá sledovat chaos lidí, zvířat a dopravních situací. Pořád se něco děje, stačí jen vytáhnout nohy z ateliéru. A potom přijedu do Prahy a celé město mi přijde hrozně kulisovité. Všechno má svůj pořádek, baráky mají podobnou pastelovou fasádu… V Athénách je to úplně naopak, tady člověk nemá vizuálně chvilku klidu, občas je to až vyčerpávající.

Jak vypadá tamní umělecká scéna a je těžké si v ní najít své místo?

BETY: Navazování kontaktů je tady obecně snadné, lidi tu jsou otevření a přátelští, rádi tě vidí a pobaví se s tebou bez jakýchkoli očekávání. Myslím, že je to i tím, že Athény jsou multikulturním městem a místní jsou zvyklí, že se sem každou chvíli někdo nový přistěhuje nebo naopak odstěhuje. Mám pocit, že to je zdravé prostředí, ve kterém není potřeba budovat hierarchii.

Na druhou stranu mi v Athénách chybí projekty, které v Čechách v poslední době vznikají, jako je například právě vaše platforma. Zkrátka menší nezávislé projekty, které prezentují umělce a oslovují sběratele. Ale pomalu se to tu taky zlepšuje. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet dál.

V Athénách tedy vůbec nefunguje nezávislá scéna?

BETY: Ale jo, vznikají zde i nezávislé galerijní projekty. Většinou je zakládají cizinci, kteří se do Athén přesunuli stejně jako já. Díky nižším životním nákladům a spoustě volných prostor tu mají pro realizaci takových myšlenek dobré podmínky.

Tvoje tvorba se v posledních letech hodně změnila. Odkud ta změna přišla?

BETY: Během studií jsem ve všem měla docela guláš. Nejprve jsem studovala textilní design a pak jsem šla na pár let na malbu, do toho jsem otěhotněla. Mateřství mě naučilo být mnohem konzistentnější a přemýšlet i pracovat praktičtěji, ale ani tak na tvorbu nezbývalo moc času. Když byly Alvovi čtyři roky, začal chodit tady v Athénách do školky a od té doby jsem se k tvorbě mohla vrátit a posunout se. Hledala jsem se v nové roli matky, ale i ženy, kterou jsem do té doby tolik nevnímala.

Určitý posun taky zapříčinil rozchod s Davidem. Během našeho vztahu jsme měli společný ateliér, takže jsme se hodně ovlivňovali. Když jsme se rozešli, najednou se otevřel obrovský prostor pro mě samotnou – musela jsem si uvědomit, co z toho všeho jsem vlastně já. Pevné tvary jsem začala rozvolňovat do abstraktnějších linií a postupně jsem si nacházela cestu zpět k textilu. Teď hodně využívám tradiční techniky práce s látkami, pracuji se strukturami, a to vše mě zajímá i v kontextu nových technologií.

Taky jsi hodně začala pracovat s fotografií, ačkoli ve tvé předchozí tvorbě předmětnost úplně neměla své místo…

BETY: Řadu let si vedu vizuální deník, kde si ukládám nejrůznější fotky, které si sama nafotím nebo někde najdu. Až nedávno jsem zjistila, že to celé dohromady vlastně dává smysl, že v tom nacházím určitý opakující se vzor, který souvisí s vývojem technologií a člověka jako takového. Skvěle to třeba poukazuje na proměny přicházející s vývojem umělé inteligence a dalších technologií. Proto jsem začala pracovat i s digitální formou, zároveň jsem ale od tradičního média zatím nedokázala odejít.

Mezi tvými motivy se často objevuje ženské tělo pózující u karoserie. V jakém smyslu s tímto klišé pracuješ?

BETY: Myslím, že to klišé je úsměvné, ale zároveň stále přítomné. Pracovala jsem s ním v nedávném cyklu děl, kdy jsem si stáhla různé takové fotky z internetu. Z nich jsem vždycky odstranila obličeje žen a nechala jen torza, abych jim tak navrátila anonymitu, čímž jsem se snažila otevřít téma soukromého a veřejného, které se s internetovým prostorem také hodně proměnilo. No a potom jsem to celé předala umělé inteligenci – zajímalo mě, jak si s tím poradí. Byl to takový můj osobní, skoro dvouletý výzkum, jak se technologie vyvíjí sama o sobě na základě našich představ a stereotypních témat. AI nám dává možnost podívat se na genderovou a stereotypní tematiku v úplně jiném měřítku.

Na kombinaci ženského torza v kombinaci s karoserií aut mě baví kontrast umělého a lidského těla. Je v tom křehkost, je to sexy a tak trochu fetiš a zároveň i určitý druh emancipace. Zároveň vidíme, jak se lidé chovají ke strojům, technologiím, telefonům, luxusním autům – řekla bych, že v nemalém procentu lépe než k ostatním lidem.

Jak vnímáš balanc mezi mužskými a ženskými rolemi v současné společnosti?

BETY: Například vzhledem k nedávným americkým volbám si myslím, že je to pořád hodně aktuální téma. Chvilku se tu vznášel takový obláček ve smyslu „buďme všichni queer a už nás nezajímají genderové role“, ale asi je to ve společnosti tak hluboce zakořeněné, že se toho jen tak zbavit nedá. Lepší je se podívat, odkud ty role vycházejí, co vlastně znamenají a jak s nimi můžeme nakládat.

Bylo by skvělé se nad tyto role povznést a prioritně se snažit být hlavně dobrým člověkem se správným morálním a etickým kompasem. A právě proto přemýšlím nad změnou obecného vizuálního uvažování. Proč například, když se řekne žena a auto, nám okamžitě před očima vyjede ten sexistický motiv pózující modelky u naleštěné karoserie?

Na začátku rozhovoru jsi říkala, že se s rolí ženy teprve sžíváš. Jak se v ní cítíš?

BETY: Od té doby, co mám Alvu, se určitě vnímám víc žensky. Předtím jsem hodně času trávila v klučičích kolektivech, jezdila na kole a na snowboardu, prostě jsem byla víc akční, klučičí typ. S mateřstvím přišel úplně nový pohled na péči a strach o někoho dalšího a ženská role a ženskost obecně mi najednou byla mnohem bližší. Ladnost, křivky, dlouhé vlasy a všechny tyto symbolické atributy ženských zbraní jsem začala vnímat pozitivně. Ženy mají oproti dřívějšku mnohem větší moc. Jednoduše a s ochotou přebíráme veškeré mužské role a povinnosti, aniž bychom přestaly vykonávat povinnosti ženské. Nepřijde mi, že by to u chlapů fungovalo stejně (smích). Feminismus nespočívá v tom, že se budeme snažit vyrovnat mužům, ale v tom, že samy dokážeme využít vlastností, které druhá strana nemá.

Je to důvod, proč ses vrátila k práci s textilem?

BETY: Textilu jsem se věnovala celou střední a několik let na vysoké, tak to pro mě byl takový přirozený návrat. Patchwork a háčkování jsem vždycky například vnímala jako něco domáckého, aktivitu, kterou vidíš od mala u svých babiček, vyrůstáš s ní a zkrátka pro tebe má určitou sentimentální hodnotu. Zároveň si uvědomuješ, kolik práce dá něco takového vytvořit, ačkoli pak za výsledek člověk není okolím dostatečně oceněn. A koneckonců mě na tom baví i fakt, že v té práci zůstávají chyby, na rozdíl od virtuálního prostředí, kde je můžeš hrozně snadno odstranit.

Patchwork, háčkování a enkaustiku kombinuješ s malbou a digitálním zpracováním. Jak proces tvojí tvorby probíhá?

BETY: K počítači si většinou sedám ve chvíli, kdy nemůžu pracovat v ateliéru. Nejprve si připravím textilní základ, který je složený z několika částí, tisku, malby a šití. Patchworkem orámovaný tisk teprve napnu na rám a začínám s dalšími kontextuálními i formálními vrstvami malby, enkaustiky a podobně. Původně explicitní tisk začíná ztrácet své kontury a já stále méně tuším, jak celý výsledek dopadne. Je to trochu nekontrolovatelný proces.

A na čem pracuješ v těchto dnech?

BETY: Teď pracuji na sérii velkoformátových obrazů, kde využívám akrylové metalické barvy odkazující k technice a kovu. To připravuji na sólovou výstavu, kterou mám na konci února 2025 v Athénách. Nazvala jsem ji I want you to see it. Tímto názvem vybízím diváka výstavu nejen navštívit, ale zároveň vidět obrazy naživo a hledat v nich detaily, které každý uchopí podle svého. Kromě této výstavy mě čeká už v příštím týdnu skupinová výstava Escapism v SG Gallery, St. George Lycabettus v Athénách.

Další zajímavou novinkou je pro mě příprava publikace o mé práci, na které pracuji s designérkou Pavlou Zábranskou a kurátorem Panosem Giannikopoulosem, který kurátoroval mimo jiné řecký pavilon na benátském bienále 2024 a také skupinovou výstavu A Scattering of Salts, na níž jsem vystavovala v roce 2023. Na té jsem měla možnost svá díla představit společně s významnými řeckými i zahraničními umělci. Publikaci bychom měli vydat v květnu, tak jsem zvědavá, jak se nám to vše povede stihnout. Vždycky mě posedne nějaký nápad a já ho prostě musím realizovat hned, takže mi do toho určitě spousta věcí vleze (smích).