Spolu s hudebníkem Františkem Kopem tvoříte poměrně tvůrčí rodinu. Jaké to je žít v takto kreativním zázemí?

JULIE: Umění a hudba byly součástí mého života od dětství a v mnohém mě formovaly. Je to obrovská výhoda a inspirace, ale zároveň i výzva, protože hledat vlastní identitu mimo vliv rodičů není jednoduché. Přesto mám pocit, že se nám podařilo najít rovnováhu. V něčem jsme si podobní, v něčem zcela odlišní. Sama sebe často vnímám jako fúzi jich obou. Já o obraze například přemýšlím spíše jako o hudební skladbě. Zajímá mě vizuální rytmus a dynamika, chci, aby obraz bylo možné nejen vidět, ale i slyšet. Máma naopak uvažuje lyricky a její přístup je spíše stavitelský.

KATEŘINA: Propojení našich osobností je úžasné. Není to jen o kreativitě v komunikaci, zajímavých diskusích, úvahách a pochopení- umožňuje to i variabilní organizování času, rozvíjení podobných zájmů, poznávání nových impulsů pro tvorbu. S tím vším se pojí i naše vzájemná podpora.

Pamatujete si moment, kdy jste se rozhodly, že se chcete naplno věnovat malbě?

KATEŘINA: U mě to začalo v pozorování dramat přírody a interiéru doma, byl to prostor a barva, co mě fascinovaly. Ráda jsem se propadla do toho jenom „vidět“. Kreslila jsem si záznamy, a tak postupně vznikala má vášeň, kterou pak podpořil profesor Vratislav Plaček v LŠU na Žižkově, kde se v té době scházelo mnoho umělců mé generace.

JULIE: Pro mě je malba něco naprosto přirozeného, takže jsem nad ní nikdy příliš neuvažovala. Mám spíše pocit, že si ona vybrala mě, než že bych se rozhodla já sama.

Jaká atmosféra za vašich studií panovala na AVU? Cítily jste dostatečnou podporu a motivaci ze strany vedení?

KATEŘINA: Studovala jsem ještě v komunismu, takže jsem žádnou podporu necítila. Trvalo to šest let přijímacích zkoušek, než se mi podařilo za neobvyklých okolností na školu dostat. To byla volba, jít za svobodou a moci tvořit. Na AVU jsem zažila plno příkoří a ponížení, nevzpomínám na profesory moc v dobrém. Všichni jsme se tam dostali protekcí, hlavní roli v přijímacím procesu hrály politické body, vlastně to bylo celé divné.

Líbil se mi tam krásný prostor budovy a možnost malovat každý den. Našla jsem si tam i přátele, které mám ráda dodnes a se kterými se vídám.

JULIE: Pokud jde o AVU, nedokázala bych podat úplně komplexní obraz její atmosféry v době mého studia. Byla jsem hodně uzavřená do sebe a nejraději jsem malovala v tichu doma. Proces tvorby pro mě nikdy nebyl spojený se společenským životem, tyto dvě roviny mám odjakživa oddělené. Když jsem se na akademii objevila, byla jsem spíš tichý pozorovatel.

Co se vedení týče, podporu a motivaci jsme určitě dostávali. Ale příprava na to, že bychom se tvorbou po škole mohli živit, vůbec nebyla tématem. Na jednu stranu si myslím, že to je dobře, protože kvalitní umění vzniká nezávisle na potenciálu budoucího prodeje, nicméně následná konfrontace se světem komerčních galerií není pro naivní uměleckou duši často čitelná a uchopitelná. Stále se učím.

Co vás na tvůrčím procesu zajímá nejvíc?

JULIE: Tvůrčí proces u mě probíhá dvěma způsoby. Buď sleduji naplnění původní ideje, s níž jsem dílo začala tvořit, nebo se nechávám unášet proudem okamžiku. Sama tomu říkám „surfování na tsunami“.

KATEŘINA: Na tvorbě mne zajímá nejvíc hledání identity, jak své tak společenské, s respektem jednoho k druhému. Hledám možnou svobodu…

Jakou roli ve vaší práci hraje barva?

JULIE: Paleta barev je pro mě vždy klíčovým rozhodnutím, otevírá první kapitolu celého obrazu. Vhodíte se do určité situace a musíte s ní dál pracovat. V tomto ohledu je mi blízká hudební metafora. Barvy spolu vstupují do vztahů podobně jako tóny či hudební nástroje v kompozici. Další fenomén je barva samotná, která rezonuje jako hotová kompozice jen svou podstatou. Barva prostě JE.

KATEŘINA: Také pro mne hraje barva klíčovou roli především pro své optické, emoční i symbolické hodnoty. Miluju barvu i pro její smyslovost. Má práce barvou žije.

Díla vás obou se často odrážejí od filozofických konceptů. Je pro vás v tomto kontextu malba médiem pro zprostředkování poznání, nástrojem pro ověřování nebo odpovědí na kladené otázky?

KATEŘINA: Ano, filozofie je pro mě velmi důležitá. Je to myslím jasné i z názvů mých výstav ( např. Hranice události aj.). Zamýšlím se v duchu tématu výstavy a pak se postupně propadám do tvorby a hledám způsob vyjádření. Musí mě to naplnit, abych to pak dokázala organicky „vyplivnout“ bez narace, přímo v malbě nebo v instalaci, která vždy souvisí s malbou.

JULIE: Pro mě malba vlastně funguje podobně jako filozofie. Klade otázky, aniž by nabízela jednoznačné odpovědi. Její krása je obsažena právě v samotné otázce. Abstrakce podle mě nenabízí jasně čitelný příběh, ale otevírá rozcestí, nepřeberné množství možností interpretace. V tom nacházím pokoru i jistý druh smíření s osudem, se kterým vedeme dialog. Ten je možný, ale poslední slovo má vždy on.

Vztahuje se vaše tvorba nějakým způsobem k celospolečenským otázkám současnosti nebo vychází čistě z vašeho vnitřního světa?

KATEŘINA: Já myslím, že oboje. Když se zamýšlíš v duchu filozofie, vždy se to týká i společnosti. Je to zkrátka taková netendenční společenská úvaha. Názvy mých posledních výstav , to dokazují : Expanze jemných struktur, Průhledná esence, Vzájemnosti.

JULIE: Já na současnou společenskou situaci ve své práci často reaguji. Například moje poslední výstava Collision metaforicky vizualizovala téma paralýzy a nejistoty, kterou intenzivně vnímám v dnešním světě. K tomu jsem využila motiv padajícího meteoritu jako obraz náhlé nečekané hrozby a nevyhnutelnosti. Ráda propojuji přírodní fenomény se společenskými jevy.

Jaké poselství podle vás nese současná abstraktní malba? Co je na ní pro dnešního diváka přitažlivé?

JULIE: Věřím, že abstrakce má v současné době ojedinělý smysl, ačkoliv není částí společnosti přijímaná. Její neuchopitelnost člověka vrací k vlastní podstatě. Na první pohled nemusí nést jasný význam, ale její síla spočívá v tichu, které umožňuje člověku navrátit se k sobě samému. V dnešním světě zahlceném vizuálním smogem a hlukem vnímám abstrakci jako formu důležité katarze. Není lehké do ní vplout, naladit se všemi smysly a oprostit se od potřeby narativní podstaty obrazu. Když se to ale člověku povede, stojí to za to.

KATEŘINA: Abstrakce připomíná volbu svobody našich gest a rozhodnutí, která mají svá omezení právě v hloubce poznání jejich možností. Ve zrychlené době s narůstající populací hledáme orientaci: v globálním světě propojeném médii, ve spleti politických strategií, které s námi manipulují, se pokoušíme najít způsob, jak zachránit planetu, a učíme se respektovat jeden druhého. Dnešní abstrakce zůstává vjemem, vizuálním zastavením v místě a v čase a vše toto zpracovává. Je vizuální hudbou, učí nás vnímat tělo v kontextu s okolím a zdravé instinkty, probouzí v nás intuici a přináší nám nadhled. Je důležitou součástí umění, bez narace a návodů.

Jak navzájem vnímáte tvorbu té druhé?

JULIE: Máma mě vždy inspirovala ve svém odhodlání nikdy se nepodřídit trendům. Je prostě neskutečně pravdivá a autentická. Fascinuje mě, když umělec zůstává svůj a neustále svou tvorbu posouvá. Považuji za důležité, aby se nespokojil s pohodlnou manýrou, ale stále hledal nové cesty a nebál se objevovat nepoznané.

KATEŘINA: S Julií máme společná východiska: malbu, barvu, abstrakci, vztah k hudbě, jsme ale jiné povahy a jiné generace s jinými kontexty. Řešíme je ale odlišně. Julie pracuje spíše s konkrétními tématy, která se dotýkají abstraktního uvažování. Já pokračuji v započatém zkoumání samotné malby a pracuji s přesahy do prostorových instalací, které se dotýkají malby jako procesu. Často spolu vedeme inspirativní rozhovory, kdy každá vnímáme téma z jiné perspektivy.

Jinak si u Julie cením energie, se kterou do všeho vstupuje, jejího nasazení a pečlivosti. Její důsledná analýza a kritičnost mě občas dokážou i překvapit. Vážím si jí a jsem šťastná, že mohu mít takovou dceru.

Máte nějaký profesní sen, který byste si chtěly splnit?

JULIE: Do budoucna bych si přála tvořit velkoformátové obrazy, bez omezení prostorem. Toužím jít dál a hlouběji, do co největší intenzity i prostoru. Ráda bych objevovala nové materiály, nové významy a emoce. Nechci prostě jen ztratit náboj a chuť zkoumat to, co žiju. Nechci si ale také stanovovat konkrétní cíle, protože právě to nevědění, kam mě vítr zanese zítra, je pro mě esencí svobody.

KATEŘINA: Snů mám plno. Rodí se mi během tvorby. Občas bojuji s tím, jak je vytřídit. Ráda mám nové prostorové výzvy, baví mne se zamýšlet nad nimi a pak je naplňovat podle svých představ.