Člověk by řekl, že popisuji dvacetiletou designérskou genezi – sklářský výtvarník František Jungvirt to ale sfoukl za pár posledních let. „Ze sklářského řemesla a designu se vytrácejí tradiční postupy. Proto jdu svojí vlastní cestou,“ vysvětluje. Jakým způsobem lze v současnosti interpretovat české sklářství, aby výtvarník nesklouzl ke kýči, proč zahraniční sběratelé vnímají hodnotu české sklářské tradice lépe, než ti čeští a jak budovat svoji vlastní značku v prostředí, kde se individualitě teprve učíme?

Vaši práci dlouhodobě provází odkaz k tradičnímu českému sklářství. Co vás k němu dovedlo?

FRANTIŠEK: Tato fascinace vznikla už v dětství a výrazně se prohloubila během studia střední školy, kde se velmi dbalo na kvalitu řemeslného zpracování. Vystudoval jsem malbu na sklo, občas jsem si při studiu zaběhl i na brusírnu a základně se naučil tedy i brousit, dnes mi to pomáhá vidět chyby a správně zadávat práci řemeslníkům a lpět na kvalitě. Zkrátka mě baví věci dotahovat nejen z výtvarného, ale i řemeslného pohledu, z čehož pramení i vztah k reflexi historie, ať už osobní, nebo kolektivní.

Zmínil jste své dětství. Jak se vzpomínky na toto období odrážejí ve vaší aktuální práci?

FRANTIŠEK: Pocházím ze Šumavy. Táta je truhlář a děda se věnoval broušenému sklu, takže vztah k přírodě, ale i k tradicím ve mně byl ukotvený od mala. Motivy, které zpracovávám, často odrážejí mé vzpomínky buď na prarodiče, nebo na Šumavu jako můj rodný kraj. Vzpomínání je obecně jedním z mých nejbohatších inspiračních zdrojů. Spousta mých prací oslovuje nejen dospělé publikum, ale i děti. Jsem rád, že mohu vytvářet objekty, které v sobě mají takové kouzlo. Někdy to jsou skoro až hračky, pohybují se na hraně kýče… Baví mě v tomto ohledu překračovat zaběhlé stereotypy.

Máte nějakou hranici, za kterou zajít nechcete?

FRANTIŠEK: Snažím se vyvarovat kýči. Kýč často nese emoci prostřednictvím konkrétní osobní vazby, ale už neplní jinou rovinu. Já se pokouším vyprávět příběhy. V zobrazení vzpomínky chci být doslovný, vyjadřovat se realisticky. Kdybych byl malířem, myslím, že by mě také mnohem více přitahovaly konkrétní motivy než abstrakce. Jsem prostě zvyklý ke své designerské práci přistupovat až puristicky, sochařsky. Líbí se mi symetrie, důležitý je pro mě precizní tvar, kde často hrají roli milimetry. Snažím se formu estetizovat, ale nesklouznout přitom ke kýči.

V historii českého sklářství se ale kýč objevuje poměrně často a řekla bych, že se stal jeho nedílnou součástí…

FRANTIŠEK: Je pravda, že české sklo je známé například pro bohatě zlatem zdobené vázy novoborského skla nebo olovnatý broušený křišťál Bohemia Crystal. To jsou podle mě příklady, které hranici kýče překročily, ale zároveň ukázaly obrovský řemeslný um. Já do své práce tento moment pouštím v odlehčené verzi, která mě nenechá sklouznout za hranu. Rozpracovávám určité symboly a snažím se víc uvažovat nad výtvarnou stránkou věci. Je ale samozřejmě velmi těžké nepřekračovat hranu, která pro každého leží jinde.

Napadá vás nějaká konkrétní kolekce nebo objekt, u kterého jste si ani vy jeho estetikou nebyl jistý?

FRANTIŠEK: Dneska se rozhodně nestydím za to, že mám na pestrobarevné váze ještěrku – je to pro mě navazování na prověřené sklářské řemeslné i estetické principy, které posouvám z čistě řemeslné roviny do volné vizuální tvorby. Ale vzpomínám na vysokou, kde jsem namaloval motiv Hello Kitty a pak jsem se to dílo skoro styděl vystavit. Když jsem nad tím ale posléze přemýšlel, uvědomil jsem si, že překlápěním těchto silně popkulturních motivů do ryze řemeslného ručního zpracování jim propůjčuji novou autenticitu. Od tohoto bodu se tím bavím.

Hovořil jste o doslovnosti, která je velmi patrná například v kolekci Animals. V ní pracujete se zvířecími motivy s co nejpřesnějším zachováním detailů i měřítka. Odkazujete zde na oblíbené skleněné figurky, které jsou pro české sklářství tak příznačné?

FRANTIŠEK: Moje práce vždy odkazuje k různým řemeslným praktikám a ano, tato kolekce konkrétně k tradičním skleněným figurkám. Moje figurky ale nejsou zhotoveny nad kahanem, ale hutně sklářským mistrem Martinem Štefánkem, což je ještě mnohem těžší postup, co se hyperrealističnosti týče. V poslední edici s figurkami ptáčků jsme například propojili hutní figurku a malbu. Snažili jsme se o co nejvěrnější zobrazení struktury peří, proto jsme si vyrobili vlastní barvy a upravili postup blíže k experimentu.

Obecně mi přijde, že se ve sklářském řemesle a designu vytrácejí tradiční postupy. Formy jsou uvolněnější, mnoho autorů volí rozpadající se tvary, destrukci a asymetrii. Možná se to z části děje i proto, že vytvářet díla tradičním způsobem v požadované kvalitě je velmi náročné. Proto jdu svojí vlastní cestou, která se proti aktuálním principům vymezuje. K tomu používám dost složité techniky a spolupracuji s mistry v oboru. Ve sklářském řemesle prostě vidím především obrovský um a také sílu českého skla oproti zahraničí

Ačkoli se hodně orientujete na řemeslnou rovinu, stále více tíhnete k volné tvorbě. Je pro vás nebo vaše sběratele důležité rozlišovat mezi designem a volným uměním?

FRANTIŠEK: Mě naopak velmi baví proplouvat mezi rovinou řemesla, designu a umění, replikovat motivy a jejich umístěním ovlivňovat celkový význam. Když aplikuji motiv na vázu, funguje to jinak, než když ho postavím vedle ní. A sběratel tak dostává na výběr, nebo si naopak pořízením více kusů může budovat rozmanitou sbírku a vytvářet individuální vazby mezi jednotlivými kusy.

Tyto hyperrealistické motivy většinou vrstvíte na zcela odosobněný, až ideální tvar vázy. Snažíte se pro motiv vytvořit co nejméně vizuálně zatížené prostředí, nebo jde spíše o použití vázy jako symbolu?

FRANTIŠEK: Záleží mi na tom, aby tvar fungoval sám o sobě a ustál pouze svoji vlastní přítomnost, ale zároveň dokázal odvyprávět příběhy, které se na něm vrství. V poslední době nejčastěji pracuji s tvarem kuželky, protože je čistý a umožňuje mi různé experimenty jako broušení, barvení, a další vizuální prvky. Následně si hraju s optickými vlastnostmi, kdy tvar například jemně rozvlním, a vzniká tak určitá nová světelná a tvarová hra.

Málokdy se divák ve vaší práci setká s jiným objektem, než je váza. Jaký máte vztah k váze jako fenoménu obecně?

FRANTIŠEK: Spousta designérů by řekla, že váza, která není dobře vykonstruovaná a dokonale neplní svoji funkci, ztrácí svoji hodnotu. Mě vázy naopak baví v tom, že mohou být funkčním objektem, ale zároveň čistě sochou. Zkrátka dokáže sama o sobě fungovat i bez přidané květiny. Naopak vratkostí nebo jakýmkoli jiným tvarovým zpochybněním její funkce do ní vkládáme nové vrstvy, měníme symboliku a přetváříme emoci, která za ní může stát.

Vaše volná tvorba je zastoupena v zajímavých českých i zahraničních sbírkách umění. Sledujete nějaké odlišnosti ve vnímání českých a zahraničních sběratelů?

FRANTIŠEK: Často cítím, že Češi stále hodně přemýšlejí nad užitkem. Mnoho lidí tady k vázám přistupuje právě z toho funkčního hlediska. Určitě to ale nejde vztáhnout na celou lokální scénu, i zde se najdou sběratelé s různými přístupy. Zajímavé mi také přijde, že lidé ze zahraničí vnímají české sklo jako fenomén a dokážou číst kontext tradice a konkrétních odkazů lépe než české publikum, které by k němu mělo mít mnohem blíž.

Získal jste od sběratelů v poslední době na svoji práci nějakou zajímavou zpětnou vazbu?

FRANTIŠEK: Líbí se mi, že mnoho sběratelů si vybírá díla skrze vlastní životní příběh. Například si koupí vázu s havranem, protože mají rádi tvorbu Edgara Allana Poea. Díla se pak z odosobněného sběratelského artiklu stávají autentickými nosiči individuálních příběhů a sběratel se s nimi může snadno ztotožnit.

V posledních letech se ve vaší kariéře odehrála spousta zásadních změn. Kam byste v blízké budoucnosti chtěl vaši tvorbu posunout?

FRANTIŠEK: Odchod z Klimchi mi v letošním roce výrazně uvolnil ruce jak v přijímání komerčních zakázek, tak v rozvíjení vlastní tvorby. Nyní rozšiřuji své portfolio designových i sběratelských kusů a do budoucna bych chtěl mnohem více pracovat s tématem objektu a přesně si definovat, kdy už od vázy odcházím a ocitám se ve zcela volné tvorbě.

Jsem moc rád, že se mi daří oslovovat i zahraniční sběratele a na tom bych chtěl v následujícím období ještě více zapracovat. Nyní mám třeba nového sběratele z Vídně, u kterého cítím velké pochopení pro můj záměr a postoj k tvorbě, tedy k povýšení řemeslné tradice na nějakou umělečtější úroveň. Zároveň jsem dostal velmi přívětivé reakce od zahraničních umělců a teoretiků, kteří z mých věcí cítí promyšlenou práci s řemeslem. Za takové reakce jsem vděčný, protože vidím, že dokážu svoji koncepci artikulovat i směrem ven. To je pro mě největší odměna.