Malba dokáže být mobilizující i meditativní, a to jak pro jejího tvůrce, tak i pro diváka, který dílo smyslově zakouší. Malíř Patrik Hábl putuje prostorem vlastní imaginace, aby skrz něj pomáhal nahlédnout svět z jiné perspektivy. V kostelech překrývá barokní ikony, z paneláku nechává stékat čtyřicetimetrový vodopád a podzemním garážím propůjčuje chrámovou atmosféru. „Jakmile se věci pojmenují slovy, pouto s tvořeným praskne," říká Patrik.

Vaše díla se často vážou ke konkrétní architektuře, jste tedy zvyklý pracovat i v megalomanském měřítku. Je pro vás důležité, aby malby nesly konkrétní příběh, nebo mohou fungovat i čistě atmosféricky jako určitý vzor?

PATRIK: To je vlastně velmi těžká otázka. Ačkoli většinou počítám s ohraničením a chci dát dílům konec i začátek, dovedu si představit i situaci, kdy malba nikdy nekončí. Například v aktuální realizaci pro Muzeum Prahy v sále č.3 se jedná o malbu 360° panoramaticky kolem celého prostoru a zde se dá říct, že se jedná o uzavřený kruh.

Vždy se snažím především daný prostor navnímat a zároveň přístupy neopakovat, protože si každé místo žádá něco úplně jiného. V kostele se stávám neviditelným, snažím se vycházet z liturgie i zdobného barokního kontextu, velmi jemně a citlivě reagovat na všechny barokní prvky. Naopak veřejným prostorem se zase divák pohybuje ve větším celku městského prostoru jak pěších, tak tramvajové a silniční dopravy a zde je to zcela jiná disciplína. Divák prochází městským labyrintem pravidelně a potřebuje spíše vytrhnout z každodennosti.

Jakým způsobem může takové vytržení probíhat?

PATRIK: Dobrým příkladem je třeba vodopád na žižkovském paneláku, který vznikl před pěti lety v rámci festivalu Landscape. Tato panelová zástavba má poměrně dlouhou historii. Když se podíváme do 20 let 20 století, tak na dnešním Olšanském náměstí byl rybník na kterém se v zimě bruslilo. Karel Čapek si o zdejším potoku v roce 1925 poznamenal: "Olšanský rybníček, zátoka slizu s vodou zelenou jako horské pleso a hustou jako smetana." V 70. letech se pak objevil velkolepý socialistický plán: Žižkov měl být vybourán a celá jeho plocha zastavěna panelovou výstavbou. Tento plán se naštěstí nepodařilo zrealizovat, nicméně několik domů a statků bohužel prošlo demolicí. Komorní žižkovské ulice se ztrojnásobili a stali se velkými dopravními uzly. Proto jsem se snažil vrátit Žižkovu přírodní prvek, který tam kdysi byl nejen myslích pamětníků přítomný. Přišlo mi důležité vodní zdroj tam vrátit i fyzicky.

K dalším vašim veřejným realizacím patřila třeba 50 metrů dlouhá malba na křižovatce IP Pavlova v rámci projektu Nová pražská třída. Malovat takto venku před zraky diváků je něco úplně jiného než malovat v ateliéru… Jak se v takových situacích cítíte?

PATRIK: Vlastně je to taková performance. Musí se udělat zábor prostoru, lidé chodí okolo, pokřikují na vás, vy musíte nějak reagovat, zároveň se ale během procesu potřebujete naprosto koncentrovat. Nepovedené dílo ve veřejném prostoru totiž neschováte za skříň jako obraz. Musíte to dát v určité době na první dobrou a není prostor pro jakoukoliv chybu. Cítím k tomu vždycky velký závazek.

To musí být poměrně stresující…

PATRIK: Je to velmi stresující. Večer před akcí si vždycky simuluji celý proces, představuji si kousek po kousku, jak budu postupovat, pak do toho může však vstoupit spousta nečekaných situací, které mohou celý plán rozmetat, a následně dojde na improvizaci. Nejsem úplně manažerský typ a tak vše dělám víceméně sám. To je sice fajn, ale dlouhodobě je to neudržitelné. Celá akce na IP Pavlova vznikala ve spolupráci s CCEA MOBA, která na tomto malovaném koberci uskutečnila celou řadu kulturních aktivit. Byla to zajímavá proměna jednoho z nejrušnějších míst v Praze.

Ta již zmíněná dlouhá malba na IP Pavlova byla nakonec městem překryta asfaltem. Proč?

PATRIK: K tomuto dílu tehdy vznikla veřejná petice, aby tam mohlo zůstat, a vybralo se dokonce hodně podpisů. Dopravní inspektorát se toho ale nějak zalekl a dal povel k jejímu odstranění. Nešlo to smýt, takže se to muselo přeasfaltovat. Je to vlastně docela úsměvné, malba je zakonzervována v určité vzpomínce jako vrstva, která nikdy nezmizí.

Z veřejných zakázek mi k vašemu jménu na první dobrou vytanou především intervence v kostelech. Takových už jste po celé Evropě udělal několik. Jak k vám tyto příležitosti přichází?

PATRIK: První taková příležitost ke mně přišla v roce 2013, kdy mne oslovil architekt Norbert Schmidt, který navrhl farní radě, zda bych vytvořil postní intervenci. Dostal jsem možnost překrýt všech 15 oltářních obrazů v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, což je akademická farnost pod vedením Mons.profesora Tomáše Halíka. Zpráva o této intervenci se šířila doslova vzduchem. Během popelce se tam přišlo podívat až 800 lidí, což je počet, který často nenavštíví ani galerii za celou dobu trvání několikaměsíční výstavy. Díky tomu ke mně pak začaly přicházet další podobné postní realizace jako v kostele ve Speinshartu, Grazu a dalších. Je velmi zajímavé, že v zahraničí jsou obdobné akce běžnější a mnohem otevřenější i uvolněnější než ty naše.

Dostal jste na tyto intervence nějakou kontroverzní zpětnou vazbu od stálých návštěvníků?

PATRIK: Vůbec a je to hodně zajímavé. Ani jeden hejt. Tyto realizace jsem se vždycky snažil dělat s maximální pokorou a stejně jsem se bál, že přijde kritika. Ale stal se úplný opak, pravidelní návštěvníci dokonce lobovali za to, aby moje dílo nahradilo to depresivní baroko nastálo (smích). To je skvělý pocit.

Zcela opačným principem je naopak vytváření jakéhosi chrámového prostředí v místě, které původně vzniklo z čistě utilitárního důvodu. Jedním z takových projektů je například výmalba DRN Garáží…

PATRIK: Tato zakázka byla iniciována architektem projektu Stanislavem Fialou a byla to určitě jedna z nejpříjemnějších spoluprací, ke kterým jsem se v komerčním prostředí dostal. Místo příkazů a omezení se mnou Stanislav Fiala vedl dialog ohledně realizace, řešili jsme barevnost dalších podzemních pater, které navazovali na vjezdovou rampu. Málokdy se stane, aby se skrze společné rozhodování měnily preference v tak velkém projektu. Většinou zakázky často naopak vznikají jako potřeba doplnění již existujícího interiéru, což není tak uspokojivé – mám zkrátka rád, když dílo roste od začátku, jako strom z kořenů.

Vypadá to, že máte štěstí na pěkné zakázky.

PATRIK: Není to tak vždycky. Například, když mě oslovila Penta, abych podobně přispěl i v garážích budovy od Zahy Hadid na Masarykově nádraží, nechtěl jsem opakovat totéž co funguje v Drnu. Cítil jsem, že chtějí zopakovat něco, co už viděli a funguje to. Zakázku jsem nerealizoval a když jsem následně finální realizaci viděl, byla ve zcela stejné barevnosti jako moje výmalba v DRN garážích.

K vašim nejtěžším intervencím určitě patří realizace v Terezíně. Necítil jste se při zásahu do tak silně nabitého prostředí nepatřičně?

PATRIK: To byla opravdu hodně náročná výzva. Jednalo se o mužskou celu v malé pevnosti terezínského komplexu, vyslýchací místnost gestapa, kterou v onen čas prošla například Milada Horáková a další località vězni. V jednu chvíli v té poměrně malé cele bylo zadržováno až 800 mužů. A v tomto prostoru s velmi těžkou, negativní energií mi nabídli, že mohu vystavovat. To jsem samozřejmě nechtěl, protože jsem se zde cítil zcela nepatřičně. Navrhl jsem ale, že bych rád zpracoval tu situaci 800 postav a začal jsem pracovat se siluetami postav. Bylo to místo, kde běžně probíhají vernisáže, což mi přišlo absurdní. Hodně lidí si myslelo, že moje instalace je zde natrvalo, což mě těší, že to mělo takový dopad.

Kdybyste nyní odstoupil od veřejných a komerčních zakázek k vlastní volné tvorbě, jak byste popsal vaši práci s inspiračními zdroji? Kde se berou symboly, kterými jsou vaše díla naplněna?

PATRIK: Všechno vždy u mne vznikalo vlastně dost intuitivně. Pamatuju si, že už na základní škole v době normalizace jsem z tehdejšího systému unikal skrze obrazy mistrů pověšených na školních chodbách např. Od Jana Zrzavého. Tam jsem poprvé spatřil krajinu českého středohoří, kterou jsem neznal, ale podvědomě jsem ji už mnohokrát maloval. Obdobně to bylo i s vysokými horami, ke kterým jsem se od středohoří postupně promaloval. Když jsem měl v roce 2013 výstavu v DOXu, netušil jsem, že typologie hor vyrůstajících z vodní hladiny opravdu existuje. Shodou okolností jsem se na oné výstavě setkal s čínským profesorem, který mi vyprávěl, že přesně z této krajiny pochází a hned mě pozval na návštěvu. Takže jsem to měl vždy spíš obráceně – nevycházel jsem z viděného, ale z vysněného.

To bychom měli symboliku hor… Co ale všudypřítomná vodní hladina?

PATRIK: Dříve jsem často vyjížděl na motorce malovat do plenéru. Nejčastěji jsem maloval Hostýnské vrchy a vždycky jsem si představoval, že se tam někde v údolí mezi nimi rozprostírá moře. O moři jsem vždy hodně snil a stále se za ním musím často vydávat. Přijde mi, že i národy, které u moře žijí, jsou tak nějak klidnější a vyrovnanější.

V posledních letech se pro vás staly signifikantními tzv. spící obrazy. Díky nim jste byl také zařazen do velkých aukčních domů jako je Sotheby's nebo Christie's. Jak jste k této unikátní technice dospěl?

PATRIK: To je vlastně takový další životní paradox. Jedna z nejtěžších věcí v malbě je schopnost zasycení prostoru. Někdy se však stane, že plátno ucpeme a pak se velmi těžko vrací zpět. Jednou mě tato situace potkala a dost rozčílila a tak jsem plátno strhl z rámu, složil a někam odhodil. Následně jsem na něj zapomněl. Až asi po dvou letech jsem na to zaschlé plátno při vyklízení kůlny narazil. Vzpomněl jsem si na frustraci, která tvorbu doprovázela a když jsem plátno chtěl rozložit, bylo slepené. Začal jsem ho kousek po kousku rozlepovat, odřezávat, odlupovat a tak se zrodily spící obrazy.

Je tato technika demonstrací změny vnímání času nebo prostoru?

PATRIK: Myslím, že obojí. Plátna nechávám několik let spát a pak se skrze odlupování a prořezávání vrstev dostávám až pod kůži obrazu, až někam na kost. V jiných dílech zase pracuji například s kaligrafií, která vyžaduje rychlost, protože barva stéká. Je to balanc, stejně jako v životě.

Říkal jste, že nesnesete příliš zaplněný obraz. Co pro vás zachování prázdných míst znamená?

PATRIK: Pro mě je to jeden z nejdůležitějších prvků budování prostoru. Rozhodně nejsem typ, který má tendenci zanést celou plochu malbou. Mám rád, když se mi podaří obraz zvládnout na jeden nádech a výdech, ponechat tam tu lehkost. Ze zaneseného prostoru se velmi špatně dostává ven.

Malba je fyzikální jev a vše se odehrává jen v našem oku. Každá barva má jinou frekvenci a je potřeba je vnímat právě na této úrovni. A mezery jim dávají možnost utichnout a zase se rozeznít.

Je pro vás malba tedy určitou formou autoterapie?

PATRIK: Myslím, že ano. Člověk hledá vnitřní klid, ale zároveň má rád i tu rychlost. Dynamika rychlosti a zpomalení je v jednotě a tu mi tvorba pomáhá najít.

Co byste si ze všeho nejvíc přál sdělit divákovi, který vaše dílo právě pozoruje?

PATRIK: Snažím se nemyslet na to, co se líbí a co se prodá, ale na to, jaké stavy a pocity může u sledování obrazu divák vnímat. Je to o tom fyzickém, momentálním prožitku. Přál bych si, aby se lidé začali dívat, aby své oči začali používat jiným způsobem. Možná je to odkaz k fenomenologii. Rozhodně nejsem příznivcem toho, aby si člověk nejprve přečetl text a pak následně spatřil obraz. Jakmile se věci pojmenují slovy, pouto s tvořeným praskne. Tvorba je pro mě prožitek, intuice, výlet do jiných sfér a přál bych si, aby to dokázal pocítit i divák.