Restaurování uměleckých děl je pro ni způsobem, jak se spojit s historií a zároveň pomoci zachovat kulturní hodnoty pro budoucí generace. „Pokud si člověk díla dostatečně váží a dbá na jeho stav, stabilizaci a ochranu, zvyšuje tak logicky i jeho investiční hodnotu. Ta z mého pohledu ale určitě není tím největším přínosem výtvarného umění,“ říká Alžběta Mirjam Procházková, která vystudovala restaurátorství na Akademii výtvarných umění v Praze a nyní vede soukromý restaurátorský ateliér.

Alžběto, vy se ve své restaurátorské praxi setkáváte s mnoha různými motivacemi vlastníků uměleckých děl. Proč bych se jako sběratelka měla zajímat o restaurátorskou činnost?

ALŽBĚTA: Restaurování je staré jako umění samotné a je jeho nedílnou součástí, ať už hovoříme o akutních situacích poškození nebo o preventivní konzervaci děl. Já vnímám restaurování jako takový pečující projekt. Jedná se o velmi komplexní disciplínu, během níž restaurující osoba zjistí mnoho hodnotných informací o technice, materiálech, okolnostech vzniku díla, jeho autorství i druhotných zásazích, které na něm již byly provedeny. Pokud tedy o dílo máme opravdový zájem, chceme o něm vědět co nejvíce a dbáme na jeho dlouhodobý stav, správná péče je zcela nezbytná.

Ve svém ateliéru přijímáte zakázky od soukromých sběratelů i veřejných institucí. Kdo je aktuálně vaším největším zadavatelem?

ALŽBĚTA: Moji zadavatelé jsou hodně různorodí, v menší míře to jsou i státní instituce. Především se ale jedná o soukromé vlastníky a sběratele a v neposlední řadě i o katolickou církev, která disponuje poměrně unikátní a rozsáhlou sbírkou výtvarných děl. Zakázky jsou tak opravdu rozmanité, a to i z hlediska období a technik.

Církevní sbírky zahrnují mnoho historicky významných děl. Jak se práce na restaurování starých mistrů liší od jiných zakázek?

ALŽBĚTA: Církev disponuje především barokními díly, často velkých formátů, u kterých postupy nejsou tolik překvapivé, protože toto období je z hlediska restaurátorství již dobře probádané. Tehdy se pracovalo výlučně s přírodními materiály, které jsou kromě olovnaté běloby a některých specifických pigmentů stále dostupné. Oproti dřívějším postupům se už tolik v průběhu restaurování nelpí na používání historicky věrných materiálů – mnohem důležitější je, že jsou reverzibilní a lze je vždy z originálního díla bez poškození a ponechání reziduí opětovně odstranit.

To ale z historického hlediska není úplně běžné, že?

ALŽBĚTA: Určitě ne, takto se k restaurátorství přistupuje až od druhé poloviny 20. století. Do té doby se s ním zacházelo spíše jako s nástrojem k úpravě estetického významu díla. Obvykle se restaurování ujímali přímo umělci, v té době spíše muži než ženy, a ti samozřejmě používali pro ně dostupné materiály. Paleta materiálů byla tedy obdobná té, kterou používali pro svou autorskou tvorbu. Dnes je restaurování odděleno od autorské tvorby a využívá se tak jiných zdrojů s obrovskou diverzifikací možností a syntetických alternativ.

Díla starých mistrů už často obsahují předchozí restaurátorské zásahy. Jak s tím pracujete?

ALŽBĚTA: Například u barokních děl je to poměrně obvyklé. Většina děl totiž obsahuje zásahy nejrůznějšího charakteru, materiálů a ovšem i kvality. Nejde tedy jen o zachování originálu, ale také o intervenci druhotných zásahů, které je někdy nutné zcela odstranit, například kvůli nekompatibilitě původního a dodaného materiálu.

Snažíte se tedy co nejvíce přiblížit původnímu originálu?

ALŽBĚTA: To ze samotné podstaty úplně nejde, ale ano, vycházíme z předpokládané původní podoby díla. Současné restaurátorství má také vlastní estetiku, tedy ponechávání určité míry povrchové patiny. Když se dílo čistí od nečistot a snímají se laky a další materiály, které byly historicky naneseny, stále se nechává tenká vrstva pro zachování určitého nádechu historie, zubu času. Kdyby se vyčistilo úplně vše, dílo by vypadalo příliš zářivě a čerstvě a ubíralo by to na jeho autenticitě a významu. Nejedná se o globální koncept – například holandští restaurátoři díla čistí mnohem více, skoro až do úplně původních zářivých barev. K nám tato tradice přišla z Itálie a současné středoevropské restaurátorství se jí zatím drží.

Setkala jste se s díly, která díky přemíře druhotných zásahů zcela postrádají svou originální podobu?

ALŽBĚTA: Často se mi do rukou dostávají obrazy, které na první pohled skrz nános nečistot původní podobu téměř neukazují. Díla jsou příliš tmavá a až během čištění se k malbě postupně dostávám. Starší restaurátorské zásahy často nebyly tak citlivé jako dnes a některé části se domalovávaly, nicméně i tak lze například UV zářením nebo podle dochované dokumentace rozeznat, co a kdy na dílo přibylo.V průběhu zásahu lze pak všechny druhotné zásahy postupně rozklíčovat a je tak možné jejich rozeznání od originálu.

Lze říct, zda a jak druhotné zásahy ovlivňují hodnotu díla?

ALŽBĚTA: Z mého pohledu je hodnota uměleckého díla nezvratitelná. Restaurování stále vnímám jako prostředek mezi dílem, autorstvem a divákem. Jelikož je jeho hlavní myšlenkou konzervovat a uchovávat čitelnost díla, dobře provedené zásahy by ho neměly znehodnocovat. Naopak mohou prodloužit jeho životnost a přispět ke kulturní, estetické a s tím i spojené finanční hodnotě.

Jaké metody zkoumání současné restaurátorství nabízí?

ALŽBĚTA: Kromě zkoumání pod zvětšovacími lupami a mikroskopy využíváme i různé technologické metody – například spektrální fotografie, což jsou snímky z různých oblastí světelného spektra i mimo to viditelné. Při prohlížení pod ultrafialovým světlem odhalujeme svrchní vrstvy obrazu, tedy laky a přemalby. Dále máme infračervené záření, které různými způsoby prostupuje materiály a umožňuje nahlédnout do hlubších, lidskému oku neviditelných vrstev. Tím zjistíme, zda pod svrchní malbou není náhodou jiné přemalované dílo nebo odhalíme autorské úpravy a podmalby. Také využíváme rentgenové paprsky, které prostupují celou vrstvou malby a podmalby až na podložku. Pro tento druh zkoumání spolupracujeme s rentgenovými pracovišti. Pokud ani rentgen nestačí, používáme destruktivní metody, jako je odběr a rozbor mikroskopických vzorků, ze kterých lze vyčíst veškeré podrobnosti o použitých materiálech a jejich vrstvení.

Na jakou největší pozoruhodnost jste ve své praxi narazila?

ALŽBĚTA: Asi největší zajímavostí byla moje diplomová práce, při níž jsem restaurovala romantickou figurální malbu z 19. století. Při zkoumání v infračerveném spektru jsem zjistila, že figura má čtyři nohy a šest rukou. Obraz byl několikrát přemalovaný během autorova hledání ideální kompozice. To je pro mě na restaurátorské činnosti to nejzajímavější: možnost odhalovat a zkoumat život díla.

Stává se často, že restaurátor odhalí falzum?

ALŽBĚTA: Na falzum jsem přímo nikdy nenarazila, ale určitě se takové případy stávají, a to i u děl s odborným posudkem. Záleží samozřejmě na tom, jaké metody pro odborný posudek byly použity. Je ale třeba rozlišovat různé druhy falzifikací a motivace. Nejedná se jen o napodobení konkrétního díla: mnohem častěji jde o doplnění celistvého období autorovy tvorby, z něhož se dochovalo málo originálů. V Česku je například mnoho falz raného díla Františka Kupky.

Mně osobně nejvíc baví příběhy zhrzených umělců, kteří se tímto chtěli pomstít obchodníkům a kritikům umění. Jedním z nejznámějších případů je Han van Meegeren, který vytvořil celou etapu raného díla Vermeera. Na jeho falzifikační počin se přišlo až ve chvíli, kdy jedno z děl prodal nacistickému veliteli Hermannu Göringovi. Při stíhání se přiznal, že záměrně prodal falzum, a musel dokázat své tvrzení tím, že přímo v cele namaloval další obraz od tohoto autora. Nakonec se díky tomuto činu stal téměř hrdinou, který obelstil i nacistického pohlavára.

Při své praxi se kromě baroka setkáváte i s moderními a současnými díly. Jak se péče a zásahy v tomto kontextu liší?

ALŽBĚTA: Restaurování starých a modernistických či současných děl je velmi odlišné. U starých mistrů narážíme na mnoho druhotných zásahů, materiály jsou tradiční a stabilní. Začátkem 20. století se do tvorby dostává množství nových materiálů, které dříve neexistovaly (např. plasty) nebo se ve výtvarném umění nepoužívaly. U pomíjivých materiálů vyvstává navíc otázka etiky a respektu k původnímu záměru autorství. Například obří tukové kvádry Josefa Beuyse, vystavené v berlínské galerii Hamburger Bahnhof, jsou obtížně konzervovatelné a zároveň se nabízí otázka, zda podstata díla nespočívá právě v jeho dočasnosti a zda by neměla být zachována jen kvalitní digitální dokumentace.

To je dobrý příklad, ale moderní umění pracuje i s méně kontroverzními pomíjivými materiály…

ALŽBĚTA: Ano, komplikovaný je například molitan a podobné materiály, které se rychle degradují. Konzervace je možná, ale materiál tím ztratí původní měkký charakter. Složitost restaurátorství tkví v tom, že nemáme přesně definovaná pravidla, jak s určitými materiály nakládat. U moderního a současného umění ještě hraje důležitou roli názor samotného žijícího umělce nebo majitelů pozůstalosti, kteří chtějí být o zásazích informováni.

S jakými defekty k vám sběratelé nejčastěji přicházejí?

ALŽBĚTA: Přicházejí většinou až ve chvíli, kdy se s dílem něco stane, například se natrhne, rozlepí nebo zkroutí. Preventivní péče je spíše výjimkou. Ve všech případech ale provádím komplexní údržbu a čištění díla jako nedílnou součást procesu.

Jaké faktory kromě vlhkosti, teploty a přímého slunečního svitu díla ovlivňují?

ALŽBĚTA: Velmi zákeřné jsou například mouchy, jejichž mušince jsou kyselé a dokážou do malby udělat dírku téměř až na plátno. Proto je dobré odstraňovat i tyto malé defekty, nicméně vždy rukou odborníka. Ať už dílo visí v galerii, depozitáři nebo doma na stěně, vzduch je plný mikročástic, které se přichytávají na povrch díla a často obsahují mastné nečistoty, jež nejde jen oprášit prachovkou. Pravidelná údržba je tedy nezbytná.

Jaké největší chyby sběratelé při samoúdržbě dělají?

ALŽBĚTA: V minulém století kolovaly mezi sběrateli nejrůznější babské rady, které dílo dokázaly naopak poškodit, například čištění cibulí nebo chlebovou střídkou. Tyto potraviny po sobě zanechávají organickou stopu, která láká mikroby, a obraz pak plesniví nebo ho napadá hmyz. Dnes je informovanost lepší, ale stále se setkávám s používáním mokrých či vlhčených hadříků, někdy i s příměsí saponátu, což je velmi nebezpečné. Může dojít například k rozpuštění barev nebo změkčení povrchu díla.

Sběratelům vždy radím, aby díla čistili pouze suchými metodami – jemnou prachovkou nebo štětečkem. Pokud se začne uvolňovat malba, vzniká krakeláž nebo malba bobtná, je ideální navštívit restaurátora dřív, než se objeví defekt se ztrátou originálního díla nebo jeho části. Také doporučuji dílo při koupi vyfotit na kvalitní fotoaparát, ideálně i s barevnou kalibrační tabulkou, po určité době fotografování aktualizovat a porovnat s předchozí, aby bylo jasné, zda a případně jak se v čase mění.

Jak by sběratel podle vás měl k dílům ideálně přistupovat?

ALŽBĚTA: Pro mě umění představuje ohromnou kulturní hodnotu a většina autorstev dílo vytváří ze své niterné potřeby, vkládá do díla část své identity. Umění by mělo zvyšovat vnímavost společnosti a kultivovat ji, což je z mého pohledu jeho hlavní funkce a měla by předcházet jakýmkoli investičním záměrům. Pokud si člověk díla dostatečně váží a dbá na jeho stav, stabilizaci a ochranu, zvyšuje se logicky i jeho investiční hodnota.