Do ateliéru malby k Danielu Balabánovi na Ostravskou univerzitu Patrik nastoupil v době, kdy malba takzvaně prožívala svoji smrt. V této atmosféře se mu ale podařilo najít určitou výzvu, kterou přetavil do vlastní, materiálově a procesuálně ukotvené techniky. “Až několik let po škole jsem si konečně našel vztah k barvě. Tehdy jsem měl konečně pocit, že opravdu maluju,” vypráví Patrik.

Řekla bych, že pro tvoji tvorbu jsou v současnosti signifikantní především malby ze série Extinction, ve které odkazuješ na tématiku globálního oteplování. Jak takto tíživé téma prožívají diváci?

PATRIK: Mám pocit, že lidé si o tomto tématu často nechtějí povídat. Nákup umění bývá spojený s radostí a prožíváním příjemných pocitů. A toto téma je kritické. Na jednu stranu má tu sílu vracet diváky k základním otázkám, na druhou od nich vyžaduje určité odhodlání jim věnovat pozornost, což nemusí být každý ochotný udělat.

Na první pohled tvé obrazy ale kriticky nepůsobí, divák tedy může prožívat pouze tu jejich “zábavnou” vizuální část... Je pro tebe důležité tu kritickou rovinu přenášet?

PATRIK: To je pravda. Moje obrazy jsou schválně nedovyprávěné – na obraze samotném vlastně nic kritického není. Lze ho tedy vnímat pouze vizuálně a nebo jít více do hloubky, něco si o něm přečíst nebo poslechnout. Mým záměrem je lidem obsah vysvětlovat ve chvíli, kdy je moje tvorba zaujme a navázat na tu první pozitivní motivaci a nadšení.

Já ze své podstaty nejsem aktivista, nedokážu se aktivisticky vyjadřovat, ačkoli bych třeba rád. Nejsem zvyklý za inspiracemi cestovat, čerpám je především z internetových zdrojů, které považuji za jejich hodnověrnou vizuální reprezentaci. Potom je redukuji na určitý symbol.

Takže místo pohledu do budoucnosti z diváků spíše vytahuješ střípky jejich vlastních vzpomínek?

PATRIK: Asi ano. Nesnažím se reprezentovat současný stav, spíš se soustředím na proměnu a naši schopnost pamatovat si prostředí, které dnes už nejsou. Dobře to pojmenovává například David Attenborough, kterému v určitém bodu kariéry došlo, že jeho dokumenty o přírodě jsou svědectvím jejich mizení. Zjištění, že věci, které viděl a zažil, už nikdy neuvidíme. A já mám dojem, že v sérii Extincion dělám něco podobného.

Takže spíš než s aktivismem pracuješ s nostalgií?

PATRIK: Nostalgie hraje určitě důležitou roli. Možná si tento pocit nesu z dětství. Poslední dobou tak nějak bilancuji nad svým životem, vztahy s rodinou a přáteli, nad svými vzpomínkami. Zkrátka tu nostalgii prožívám. V sérii “Landheart”, na které jsem začal pracovat,počas kovidu, například odkazuji na vzpomínky ze svého rodného kraje. Myslím, že to je pocit, který zná úplně každý, že vzpomínku na domov z místa svého dětství už nikde jinde cítit nebudeme, budou to jen další místa, která máme rádi.

Je pro tebe malba určitým druhem terapie?

PATRIK: Myslím, že je to způsob, jak otevřít témata a pocity, ke kterým se jinak člověk těžko dostává.

Tvoje cesta k malbě nebyla ale nejjednodušší. Jakým tvůrčím vývojem jsi prošel, než jsi se dostal k vlastní technice?

PATRIK: Když jsem přišel do ateliéru profesora Balabána na Ostravskou univerzitu, na škole panovala podivná atmosféra, medium malby bylo v krizi. Jako kdyby přicházel další konec jedněch dějin a malba ztrácela smysl. My jsme ale studovali umění a chtěli jsme ho tvořit. Cítil jsem potřebu to tradiční medium malby někam posunout skrze experimenty s materiály, formami a prostorem. Inspirací pro mě bylo americké umění 60 let.

Koncepčně jsem už tehdy pracoval s jistou nostalgií nebo představou, hodně jsem prožíval různá etická témata jako průmyslové zpracování masa… Tím jsem se asi vypořádával s nějakými vlastními osobními tématy, především s úrazem oka, který se mi před studiemi přihodil.

Jak se tvůj úraz oka propsal do tvoji tvorby?

PATRIK: Zranění bylo asi to nejautentičtější, co jsem v té době dlouhodobě prožíval. Po tomto úrazu jsem neměl žádnou psychologickou asistenci pro zvládaní post traumatického syndromu a pár let mi trvalo než jsem se z toho psychicky dostal. Přirozeně jsem se proto neorientoval na introspektivní zkoumání, které by mi způsobovalo vnitřní bolest a pocity méněcennosti. Proto jsem se věnoval spíše vnějšímu světu. Drobné etudy, do kterých lze zahrnout i sérii depilovaných zvířecích kůží, jako kritická reakce na průmyslově zpracovaní.

Nemyslím si, že bych dokázal tvořit umění zaměřené na moje vlastní emoční problémy, nebo prožívání, ty emoce jsou ale přítomné skrz moji optiku, kterou se dívám na témata přesahující moji individualitu.

Po zmíněném úrazu dnes vidíš pouze na jedno oko, což musí být velká výzva i z hlediska tvůrčího procesu…

PATRIK: Úraz oka se mi stal ještě před tím, než jsem pocítil ambici na uměleckou školu jít. Dlouhou dobu jsem byl kvůli zranění izolovaný od společnosti a určitou samotu cítím i z umělecké tvorby. Člověk se zavře do ateliéru a je tam sám se sebou. Čas strávený s uměleckým dílem o samotě je pro umělce velmi důležitý, protože právě to mu pomáhá vytvořit si s dílem vztah, přemýšlet o něm a projít procesem.

Nevím, jestli je to následkem ztráty zraku, ale zároveň jsem zjistil, že v tvorbě potřebuji formální překážky, které mi ukazují cestu. Asi odtud vychází neustálá potřeba experimentovat. Baví mě si vytvořit vizi a pak hledat cestu, jak ji naplnit.

To skvěle demonstruje i tvoje vlastní unikátní technika malby. Plátno upevníš do rotujícího stojanu, který jsi si sám vyrobil. Svým způsobem je to hodně performativní, akční. Jak jsi k této metodě dospěl?

PATRIK: Potřeba experimentu byla v mé práci přítomná vždycky. Během studia jsem se v teorii setkal s několika momenty, které ve mě rezonují dodnes, například manifest Sol Levitta o současném umění, kde mě zaujala věta “iracionální nápady racionálně následovat”, nebo že “intuice je stejně důležitá jako intelekt”. Kvůli práci jsem většinou pracoval v noci – realita po absolvování studia byla mnohem složitější, jsem si představoval.

Celý vtip byl v tom, že jsem nanesl barvu impulzivně, jinak, přímo láhví na plátno položené na zemi. To mě zaujalo, protože tím vznikla jasná barevná přená stopa, něco jako Sýkorovy žížaly, ale díky barvě takt trochu jiné. Měl jsem pocit, že najednou vidím cestu ze slepé uličky, ve které jsem už nějakou dobu bloudil. Vytvořil jsem otočný rám a barvy jsem programově začal přímo z lahviček nanášet na plátno horizontálně. To pro mě byla bomba! Ačkoli jsem studoval malbu, tak jsem nikdy vztah k barvě neměl příliš rozvinutý, pracoval jsem spíš koncepčně s odstíny šedi a hnědi. A najednou byla barva nositelem všeho. Možná to bude znít divně, ale až v tu chvíli jsem měl pocit, že opravdu maluju.

Teď už si tedy nemyslíš, že malba umírá?

PATRIK: Ne, teď už o sobě dokonce dokážu říct, že jsem malíř (smích). Na škole jsem se měl vždycky tendenci prezentovat spíš jako umělec a teď konečně, když se rozhlédnu kolem sebe po ateliéru, mám pocit, že malba je mým vyjadřovacím prostředkem. Je to pro mě určitý druh osobního vyzrání. Malba žije!

Kromě barev se na obrazy nebojíš nanášet například lesklý skelný prach nebo glitry. Jaký je tvůj vztah ke kýči?

PATRIK: Kýč je podle mě zásadní věc. Je to silný výrazový prostředek a já na jeho hraně vědomě balancuji. Hraniční momenty mě zkrátka přitahují, možná je to částečně i určitý způsob provokace. Vnímat správně hranu ovšem nemusí být snadné, protože čím více s kýčem člověk pracuje, tím méně je jeho pohled kritický. Lze si ho pohlídat například znalostí dějin umění a vědomými odkazy k nim. Já polohy kýče využívám většinou jako prostředek k poukázání na určité téma, které stojí na opačné, kritické straně spektra. Skrz formu vedu diváka k zamyšlení se nad vážnými celospolečenskými tématy, které díky tomuto kontrastu mohou dobře rezonovat.

K tobě do ateliérů zavítá v průběhu roku mnoho sběratelů. Co je na tvých dílech zajímá nejvíc?

PATRIK: Přichází ke mě lidi, kteří moji tvorbu sledují již delší dobu a pak přijde nějaký impulz, který je přivede do ateliéru. Někdy je to jenom zvědavost. Chtějí vidět i prostředí, kde ty díla vznikají a často je překvapí jak díla působí v přímém kontaktu. Zkušenost s digitální reprodukcí na internetu najednou nahradí osobní zkušenost, která je nepřenositelná. Vnímají hmotu a velikost, materiál a vůni. A poté k tomu dostanou ještě další vrstvu v podobě vysvětlení koncepce a tematického pozadí. Taky chtějí slyšet můj příběh, interpretaci díla, postup. Je spousta věcí, o kterých si povídat.

Myslím, že pro ně taková setkání jsou určitým způsobem objevná. S díly často souzní a je to na nich vidět. Velmi zajímavé je poslouchat jejich vlastní interpretace. Někdy přijdou s úplně novým podnětem z vlastního života a někdy malbu sami interpretují velmi přesně, aniž by měli jakýkoli návod ke čtení. To mě fascinuje.

Jakým směrem se nyní vydáš? Čekají tě nějaké další tvůrčí výzvy?

PATRIK: V posledních letech mě velmi naplňuje práce v sériích, protože můžu kontinuálně rozvíjet nějaký princip. Budu tedy určitě dále pokračovat v dlouhodobé sérii “Extinction” a zároveň rozvíjet nyní započatou sérii “La Saveur du Congo”, kde rozpracovávám téma pytláctví. Narušení biodiverzity totiž přesahuje lokální dopady. Inspirovala mě loňská expedice v Kongu, v doprovodu Arthura Sniegona, který je vůdčí osobností organizace Save Elephants. Svým způsobem navazuji na kritickou environmentální rovinu. Barevná paleta se v ní posouvá do zemitějších tónů, což je pro mě velká novinka a moc se na to těším.

Co se týče výstav, nyní vystavujeme spolu s Johanem Pertlem až do začátku září v NOOK Art Studio, kde vystavuji sérii Extinction a zároveň mám samostatnou prohlídku ve The Appartment v Karlíně, kde je možné vidět i starší kousky z mé tvorby.