Tvoje tvorba je jednoznačně inspirována dětstvím. Kromě magie v sobě ale nese také velký kus melancholie a smutku. Jedná se o tvoje vlastní vzpomínky nebo je to spíš zástupný symbol?

JAKUB: To je otázka, která by vystačila na celý rozhovor. Hlavním tématem je určitě člověk, který je osamělý nebo ztracený, nerozumí světu. To je ústřední téma celé mé práce, řekněme umělcovo alter ego. Takové situace se často dobře ukazují na období dětství, protože to je doba, kdy člověk věci dokáže vnímat, ale nerozumí jim. My, jako dospělí, máme tendenci věcem rozumět, často ale zjistíme, že toho víme hrozně málo. V tom vidím silnou paralelu.

Příběhy v mých obrazech často fungují jako jakýsi katalyzátor vzpomínek. Nutně nereagují na nějakou prožitou skutečnost, ale reagují například na nějaký útržek vzpomínky.

Ty se tedy svými díly snažíš docílit pocitu osamělosti?

JAKUB: Myslím, že podvědomě ano. A to nejen skrze témata a barevnost, ale především skrz vyprázdněné kompozice. U obrazů a kreseb plochy často nejsou přehlcené, jsou zde třeba jen dva tři objekty, popřípadě postavy v určitém gestu.

Odkud přichází potřeba takové téma zpracovávat? Vnímáš svoji tvorbu jako určitou formu terapie?

JAKUB: Mám docela dobrou paměť na předměty, místa a situace, takový vnitřní paměťový disk, ze kterého čerpám. Ten disk má samozřejmě určitou chybovost a mezery, ale to je naopak dobře, protože daná vzpomínka je pak mnohem snovější a oblejší. A to se do mých obrazů často propisuje.

Některé obrazy mi pomáhají vnitřně zpracovat konkrétní situace nebo zážitky. Po přímé zkušenosti se smrtí jsem ale od některých témat upustil. Přestal jsem pracovat s některými dříve používanými schématy v obrazech a pomíjivost se do nich snažím dostat trochu více podprahově.

Proto se poslední dobou od figurálních motivů dostáváš k méně narativním obrazům?

JAKUB: Částečně určitě ano. Baví mě zkoušet vyjádřit komplikovanější sdělení a přijde mi, že věci denní potřeby dovedou pocit osamělosti a vyprázdněnosti popsat mnohem lépe než pomocí figury. Má to ale i čistě praktické hledisko: při výstavách se mi totiž dobře kombinují figurální a nefigurální motivy.

Mluvil jsi o nahrazení silných, někdy možná až patetických symbolů méně zatíženými předměty. Jaké předměty máš například na mysli?

JAKUB: Dnes je v umění vážně těžké něčím šokovat, a proto je i zbytečné se o to snažit. Je ale fajn, když v díle člověka něco dráždí a vede ho touha prozkoumat ho dál. Třeba u obrazu věže z kostek je pro mě pocit konečnosti možná silnější než u vlámského zátiší s lebkou. Protože skrze tu nestabilitu a možnost zhroucení vysokého a velmi vachrlatého sloupu je ta myšlenka mnohem silnější.

Ty se ve své tvorbě věnuješ mnoha médiím. Mají mezi sebou nějakou hierarchii, nebo spolu zkrátka koexistují?

JAKUB: Hierarchii určitě ne. Občas vznikne nejprve malba a až potom skica. Nevím, proč to tak je, ale ten úzus, že si umělec udělá skicu na papíře a pak z toho vznikne obraz, je přežitý. Mnoho lidí pracuje alla prima, jiní pracují na základě toho tradičního modelu a mě na tom baví, že už mám ten velký obraz a na jeho základě vytvářím malou skicu, která je lehčí, jednodušší, a já se tak můžu vrátit i k podstatě věci.

Je to těžké popsat, ale třeba když se podívám do historie na práci Marcela Duchampa, tak ten na konci svého života udělal takový kufřík, kde byly zmenšeniny, takové resumé jeho tvorby. Ono to sice samozřejmě mělo i promyšlený koncept, ale myslím si, že ho muselo hrozně bavit vyrábět ty malý jednoduchý věcičky, a vlastně mu dost rozumím. (smích)

Věnuješ se i objektové tvorbě. Jak prostor zapadá do zmíněné dvojčlenky obraz-kresba?

JAKUB: Ono je hrozný dobrodružství, když si člověk vezme jednu věc a tu pak zkoumá přes různá výtvarná média a postupy. Konkrétně třeba poslední dobou dost přemýšlím nad vědrem jako objektem, který by mohl fungovat jak jako samostatný objekt na obraze či v prostoru, ale i v rámci provázané instalace. Ono se možná ukáže, že je to téma tolik nosné, že může fungovat ve všech médiích, nebo naopak zůstane pouze v kresbě.

A jaké médium se ti nejlépe prodává?

JAKUB: Určitě nejlépe se pořád prodává závěsný obraz 40 až 50 centimetrů, prostě takový obývákový formát. Tematicky to, co je dobře čitelné, tedy portrét, hlava, gesto, obecně figurální motivy.

Co ze své pozice umělce na české umělecké scéně vnímáš jako nejvíce problematické?

JAKUB: Velmi problematický je přístup státních institucí v podpoře projektů a přerozdělování financí. Velcí hráči si tady vždy peníze obstarají, začínající projekty nemají moc šanci a o jednotlivcích ani nemluvě. A přitom nemusí jít od státu přímo o finanční podporu, může se jednat o možnost realizace v rámci zahraničních rezidencí či postgraduálních studií.

Zároveň mi velmi chybí systematický nákup umění státními institucemi. Například Národní galerie má podle mě posledních x let velmi tristní přístup ke svým sbírkám, a když už, tak se nakupují pouze autoři, kteří jsou nějakým způsobem spříznění s lidmi v určitých funkcích instituce. Ohledně nákupu umění vznikajícím po roce 2000 podle mě zaostávají téměř všechny galerie s výjimkou několika málo, jako je například GASK, GHMP, AJG nebo Klatovy Klenová.

A jak v tomto ohledu vnímáš soukromé galerie?

JAKUB: To je další velký problém. Spolupracovat za dobrých podmínek s kvalitními soukromými galeriemi je téměř nemožné. Provize, které si berou, jsou nastaveny stejně vysoko jako v zahraničí, nicméně to, co tady galerie nabízejí, není dostatečné, především chybí propojení se zahraničím. Po covidu se situace ještě zhoršila. Jako by se zavřela nějaká brána, vše, co bylo rozjeté, tak padlo a vše, co má vznikat, jde hrozně pomalu a těžce. Kdyby nebyli soukromí sběratelé, tak zřejmě nebudu moci tvořit bez jiného zaměstnání. Ti z velké části nahrazují nedostatečnou institucionální sbírkotvornou činnost.

Nedávno jsi se prezentoval samostatnou výstavou v galerii Václava Špály na Národní třídě. Plánuješ nyní nějaké další velké projekty?

JAKUB: Tyjo, teď je toho fakt strašně moc. V létě plánuji projekt pro Industra Art v Brně s Pavlem Korbičkou, v září výstavu v Praze ve Fotografic gallery pouze z kreseb, které lze mimo jiné zakoupit i na Livebid Originals. V říjnu by pak měla proběhnout kolektivní výstava Půvab všedního dne v galerii U Bílého jednorožce v Klatovech, v zimě plánujeme kolektivní výstavu v EPO v Trutnově s názvem Ztracený ráj a začátkem roku se těším na projekt Tomáše Lahody s Bárou Prášilovou v Pardubickém univerzitním kampusu. Aby toho nebylo málo, mám vymyšlený docela velký projekt s dánským umělcem Sorenem Dahlgardem pro olomoucký Telegraph, potom bude následovat sólo výstava v Českém centru v Sofii, malý projekt ve španělské Valencii, kolektivní výstava v Drážďanech a vyvrcholením bude má výstava v galerii GASK v Kutné Hoře v červnu 2025.

To máš teda co dělat…

JAKUB: Já naštěstí nemám potřebu všechny galerijní prostory obsedantně zaplňovat od shora až dolů. Rád nechávám dílům volnost a prostor k nadechnutí a beru je spíš jako detail daného prostoru. Mnoho současných výstav je opravdu strohých, prázdnějších, ale o to víc intenzivních, pokud jsou díla dobrá a dobře nainstalovaná. Vjemy se mezi sebou nepřebíjejí. O jednotlivých projektech už nyní přemýšlím, představuji si, kde by co mohlo být, ale rozhodně se nebojím, že by to mělo dopadnout nějak špatně.

Je vidět, že si své sny jako umělec docela plníš. Je ale nějaký velký sen, ke kterému chceš nyní směřovat?

JAKUB: Nebudu mluvit o dlouhodobých snech, protože těch by bylo víc. Ale momentálně bych si opravdu přál prezentovat svoji práci v nějaké pěkné prestižní galerii v Německu nebo Beneluxu. Tam je velmi vřelé a kulturně vzdělané publikum. Nedávno jsem se vrátil z Gentu a byl jsem ze vztahu lidí k umění naprosto nadšený.