Jakube, letos to bude deset let od doby, co jsi dokončil AVU v Praze. Podařilo se ti setrvat u umění, kterým se v současnosti i živíš. Jaká byla tvoje cesta?

JAKUB: Cesta k uživení se byla svým způsobem celkem rychlá. V určitý moment jsem začal dělat se sprejem figurální věci a relativně rychle potom, co jsem s tím začal, si člověk z Prague Auctions vybral jedno dílo do aukce. To dílo se vydražilo a nějak se začaly nabalovat další příležitosti, další prodeje a sběratelé. V úplném začátku mi to pomohlo se tím začít živit. Se sprejem jsem ale nemohl dělat doma. Po škole jsem neměl žádný ateliér a ta možnost se otevřela až s ateliérem ve studiu PRÁM. Mohl jsem se sprejem začít pracovat na nějaké profesionálnější úrovni a nemusel jsem se omezovat. To vedlo ke vzniku dalších děl, která se začala prodávat, a některá z nich jsou ještě teď v opravdu dobrých sbírkách. Takže tak se stalo, že jsem se začal živit uměním. Na AVU jsem prodal asi tak čtyři, pět obrazů v Galerii Kotelna v Říčanech. Dostalo se ke mně, že je to prostor, kde se dá prodávat, a zkušenost s tím měli i spolužáci.

A tohle všechno byly tvoje iniciativy? Neměl jsi žádné odborné vedení nebo, jak jsi teď prozradil, řekli jste si mezi dalšími studenty, kde se dá prodávat, tak jsit o zkusil?

JAKUB: Nějak jsem se o tom doslechl. Zkusil jsem tam napsat a bylo mi řečeno, ať teda něco přivezu, takže jsem sedl na vlak, vzal obrázky a přijel do Kotelny. Pak mi napsali, že jeden obraz se prodal, což pro mě byla velká věc. Pak ještě několik dalších, tak pět. Ale byly to menší formáty, tedy až na jeden, který byl trošku větší, ten byl snad za jedenáct tisíc, což pro mě tehdy byla převratná částka. Zaplatila mi nájem (smích). V té době jsem si říkal, že to už je úspěch. Myslím, že to byl rok 2010.

Za těch posledních deset let jsi musel svoji tvorbu podporovat ještě nějakým dalším zaměstnáním?

JAKUB: Od té aukce si myslím, že už ne. Jedině, když jsem trošku odbočil a dělal zakázku na murál do hotelu pro jednu rakouskou agenturu. Kromě toho jsem dělal nějaké ilustrace, ale to bylo ještě na škole, takže od té doby jsem se už s větším či menším úspěchem živil malbou. Když se ale vrátím k murálům, myslím, že umění ve veřejném prostoru je dobrá a důležitá věc.

Když tedy zmiňuješ své působení ve veřejném prostoru a tvůj zájem o sprej, měl jsi taky nějakou fázi, kdy jsi jako sprejer tvořil na neoficiálních a zakázaných prostranstvích?

JAKUB: Měl jsem, ale ne úplně se sprejem. Nikdy jsem nedělal graffiti v tom smyslu, že bych psal svoje jméno, ale dělal jsem už na střední škole to, že jsem barvou maloval na sloupy a chodníky a zkoušel jsem takovej street art. Ale když jsem byl ještě na střední, vymyslel jsem si značku Red Rubber Dog, což byl takovej gumovej pes z letáku na staré hračky, a já ho potom sprejoval přes šablonu. Tak to byly moje první práce se sprejem.

A se sprejem pracuješ až do současnosti?

JAKUB: No, teď už vlastně ne. Pracoval jsem s ním dlouho, ale pak kolegyně v ateliéru otěhotněla, a proto jsem to přestal používat, vlastně i z důvodu, že to smrdí, je to chemický a nezdravý. Ale teď se k tomu zase trošičku vracím s airbrushem. Metodu nebo způsob práce s barvou, se vzduchem, kterou jsem získal se sprejem, se zase snažím osvojit s airbrushem.

Poslední realizace, které jsi nám ukázal při návštěvě ve tvém ateliéru, byly lightboxy, kde jsi pracoval s médiem fotografie. Zajímalo by mě, co tě k tomu přivedlo a jestli teď máš více touhu experimentovat, co se týká médií a technik.

JAKUB: Určitě. Potřebuju, aby pro mě umění bylo furt svobodný prostor v myšlení, technice i provedení. Aby tam byl lidský experiment, aby to bylo trošku živý. To, o čem jsi mluvila, vzniklo tak trochu dílem náhody. U kolegy jsem viděl v kýblu písku stín stopy ruky, což mě nakoplo právě k experimentu s pískem a s nějakým otiskem. Bavilo mě, kolik asociací se v tom odráží, kolik tam toho vzniká, i ta svoboda a citlivost písku, kam se nějaký vnější vliv jako třeba vítr nebo cokoliv jiného může otisknout, modifikovat to. To mi přišlo zajímavý. Vzniklo z toho několik takových kolážových obrazů, kdy jsem koláže domalovával, následně jsem dělal skla na stanici Vltavská a pak tyhle lightboxy. Písek teď začínám odkládat a více se věnuju airbrushi.

A je nějaké médium, technika, které si toužíš zkusit? Při naší konverzaci jsme narazili na konceptuální umění…

JAKUB: Hodně mě láká pustit se do nějakých konceptuálních projektů. Ale vlastně nevím, zda na to mám energii a čas, abych se souběžně věnoval právě malbě s airbrushem a dalším. Teď chci vyzkoušet modelovat reliéf z hlíny. Modelování mě láká hodně. Kdysi jsem pracoval v jedné štukatérské firmě, to byla taková vtipná brigáda. Během zkušebního modelování akantového listu jsem se přesvědčil, že je to zajímavá technika. Když si na to vzpomenu, chtěl bych to ještě nějak zkusit využít. Konceptuální projekty bych asi musel dělat pod nějakým pseudonymem. To, nad čím uvažuju, už je tak odlišný, že by se musel objevit nějakej novej „umělec“, kterej by to dělal (smích).

Když se teď přesuneme k jádru tvé tvorby, tedy k malbě, chtěla bych se tě zeptat na využívání prvků modernistické malby. Ve tvém případě pak konkrétně na surrealismus a kubismus. Zajímalo by mě, proč je toto období v malbě pro tebe důležité?

JAKUB: Já si myslím, že je to asi nějaká aktuálnost, která mi přijde nevytěžená. Znovu se promítá do naší doby, prolíná se s novým, co vzniklo od té doby, optikou věcí, které se staly mezitím. Přijde mi, že autenticita surrealismu a jeho touha po něčem neuchopitelném je pořád aktuální. Mně je cizí myšlenka, že surrealismus skončil třeba v roce 1950 a že se stal přežitým. Myslím si, že surrealismus má stále co říct, že sahá po něčem nadsmyslovém. Kubismus je způsob pohledu a prolíná se se surrealismem. Tu estetiku, vizualitu kubismu, teď v nových dílech už tolik nemám. Ale pořád je mi to blízké svou analytičností, svým zkoumáním.

Dá se říct, že jsou nějaké náměty či zobrazení, které se ti v malbě opakují?

JAKUB: Je to spíš princip zobrazení než námět. Myslím, že tam je vždycky nějaký prolínání se, efemérnost bytí i toho fyzického, které prostupuje nějaká síla. Protože sami nevíme, kdo jsme a proč tady jsme. Nebo můžeme tušit a přichází znamení, který buď uchopíme, nebo ho necháme být. Tak tenhle princip vnějšího a vnitřního prolínání se a vzdušnosti, povahy fyzična je taková věc, která je tam pořád.

Tvoji tvorbu jsme v nedávné době mohli vidět například v Chemistry Gallery, Platformě 15 nebo na výstavě ve studiu PRÁM. Na čem pracuješ teď? Čekají tě nějaké výstavy?

JAKUB: Ano, budu mít menší výstavu v Liberci a v červnu se chystá skupinová výstava v Bold Gallery. Teď dávám dohromady soubor obrazů a vlastně hodně experimentuju a jsem rád, že mám volný prostor, a to i mentální, a nemusím to dotahovat do nějakého výstavního formátu. Můžu si oddechnout a říct si, že tahle věc nemusí dopadnout nutně dobře a může dopadnout i úplně špatně, a nevadí to. Může mě to naopak někam posunout. Myslím, že tohle je pro mě důležitý.

Když ten tlak trošku zmizí.

JAKUB: Paradoxně je určitě dobrý mít hodně výstav, to je super, ale někdy si myslím, že je právě dobrý mít prostor zastavit se, rozhlédnout se, něco si přečíst a třeba se inspirovat. Nebo začít s novou technikou.