Práce s keramikou tě provází už od dospívání, střední a vysokou školu sis ale vybrala grafickou…

JOHANA: Je pravda, že keramika mě zajímala už od mala. Ve třinácti jsem se toužila naučit točit na hrnčířském kruhu, a tak mě maminka přihlásila do pedagogického kurzu točení v Bechyni. Chodili tam samí dospělí a tehdy na mě dost koukali, co tam ve třinácti dělám (smích). Hrozně mě to bavilo, a tak jsem tam pak chodila každý rok. Seznámila jsem se tam mimo jiné se sochařem Miroslavem Olivou, který si přál, abych k němu šla do Bechyně studovat. Já si ale jako patnáctiletá nedovedla představit, že se mám z Prahy přestěhovat na malé město, a tak jsem se rozhodla pro studium nejprve na Hellichovce a pak na FUD v Ústí nad Labem. Kresba a ilustrace mě taky v tu dobu dost bavila a nechtěla jsem si ten keramický koníček studiem zkazit. Zároveň mi přišlo, že se grafikou zkrátka líp uživím.

Proč ses nakonec rozhodla od grafiky upustit a vrátit se ke keramice?

JOHANA: Vždycky mě bavilo kreslit a rozvíjet analogovou formu grafiky a ilustrace, ale jakmile to začalo být na více profesionální úrovni, seděli jsme dlouhé hodiny u počítače a navrhovali loga, přestalo mě to naplňovat. Tak jsem se vyhecovala a šla jsem na stáž na UMPRUM, až jsem tu nakonec zůstala studovat.

Pro mě je kromě třetího rozměru důležitý i materiál a fyzická existence objektu. Na grafice mě vždy štvalo, že se dá jedním kliknutím vymazat. Když se rozbije váza, zbudou po ní alespoň střepy. Ale myslím, že doteď je z mých prací cítit nějaký grafický základ. Když například vytvářím skici, nikdy nejdu do trojrozměrných kreseb, vždycky si objekt potřebuju nakreslit ve 2D, v řezu.

Před dvěma lety jsi byla na semestrální stáži v Koreji. Jak tato zkušenost ovlivnila tvoji aktuální tvorbu?

JOHANA: Stáž v Koreji pro mě byla v mnoha ohledech transformační a ovlivnilo to celkově mé přemýšlení nad procesem tvorby. Do té doby jsem byla hodně zběsilá a dělala věci bez rozmyslu. Korejci pracují mnohem pomaleji a systematičtěji, což souvisí i s tamním školským systémem, kdy po celou dobu studia pracují na jednom zvoleném tématu a neustále ho rozvíjejí. Byla jsem zvyklá, že si člověk udělá pár skic, pár modelů, vytvoří se finální dílo a je hotovo. V Koreji jsem se naučila vytvářet velké množství modelů a zabývat se tématem do hloubky. Měla jsem tam mnohem víc času a neustále nám kladli na srdce, ať děláme vše především pro to, ať je výsledek takový, jaký chceme. Naučila jsem se prostě mnohem víc soustředit a být sama se sebou.

K tomu určitě přispěl i fakt, že tam příliš lidí neumělo anglicky…

JOHANA: Přesně tak, i to byl hodně velký zážitek. Na jednu stranu jsem byla dost v zenu, protože jsem si nemohla s nikým povídat. Stávalo se mi, že jsem třeba čtyři dny mlčela a neřekla ani slovo. Na druhou stranu bylo hodně těžké nemít nikoho, komu bych se mohla svěřit nebo s kým řešit jak tvorbu, tak i osobní pocity.

Zajímavý vztah jsem si ale vytvořila s jednou vedoucí ateliéru, která byla sochařka a díky tomu mě i technicky dovedla k mnoha řešením, jak ty mé složitosti reálně zpracovat. Když jsem pak odjížděla, přesvědčovala mě, ať od té své cesty a tématu neupouštím, že tou stáží etapa nekončí, ale naopak začíná. To mě přesvědčilo, že má smysl se tomuto konceptu dlouhodobě věnovat. Teď je to druhý rok, co jsem se z Koreje vrátila, a to téma mě stále neopouští.

Ornamentiku, kterou ve svých dílech uplatňuješ, sis taky přivezla z Koreje?

JOHANA: V Koreji jsem hodně navštěvovala buddhistické chrámy, což mě určitě nějak ovlivnilo. Během tamního pobytu mi ale všichni říkali, že vizualita mých děl je hodně evropská. Tady mi zase všichni říkají, jak moc je to ovlivněné Koreou. Je to tedy asi kombinace obojího a hlavním inspiračním zdrojem zůstává ornament, který se v podobných formách opakuje po celém světě. Symboliku draků propletených v uzlech můžete vidět na buddhistických chrámech stejně tak jako u nás na Pražském hradě.

Popiš nám víc význam těch symbolů.

JOHANA: Stěžejní je pro mě především určitá komplikovanost a propletenost jednotlivých prvků, což vychází primárně z ornamentu. Snažím se vytvářet matoucí struktury. V tom mě hodně ovlivnila kniha Ornament a řád od Ernsta Gombricha, který vysvětluje, že složitost ornamentů má schopnost zmást zlé síly, které chtějí vstoupit do prostoru. Matematické opakování tak může fungovat jako ochranný prvek v přeneseném významu slova. Takové ochranné symboly potkáváme například i tady u nás na Staroměstské mostecké věži, kterou zdobí kamenné plastiky ledňáčka. Podle lidové nadsázky všech pět ledňáčků naráz vidí jen spravedlivý člověk – to ale není možné, protože kamenný ledňáček se vyskytuje čtyřikrát na fasádě obrácené ke Starému Městu a jednou směrem k Malé Straně. Takové myšlenkové systémy mě baví.

Ačkoli tvoje práce na první pohled působí spíše sochařsky, často se v ní objevují i užité prvky. Jak vnímáš vztah mezi užitým a volným uměním?

JOHANA: Tím, že jsem vychovaná hrnčířka, mám přirozeně tendenci vytvářet nádoby. Mám zkrátka ráda, když mají věci nějaký užitek, a vnímám jako výzvu tyto dvě polohy provázat tak, aby to nebylo úplně patrné.

Myslíš, že to podvědomě souvisí i s možnou prodejností tvých věcí?

JOHANA: Já se obávám, že to na zvýšení prodejnosti nemá příliš velký vliv. Mimo volných objektů dělám i klasické produkty jako misky nebo talíře, ale ani to se příliš dobře neprodává, protože Češi zatím nejsou zvyklí platit za keramiku, ať už ve volném, tak v užitém umění. Ale určitě by bylo skvělé uživit se pouze tvorbou a v tomto roce se tak svoje aktivity snažím rozjet z různých stran.

Například ses přihlásila do mnoha mezinárodních soutěží a rezidenčních programů. Které z nich se povedly?

JOHANA: Z mnoha soutěží vyšla například International Ceramics Exhibition v Číně u Kantonu, ve které jsem se dostala do finále a získala jsem ocenění Excellence Award. To mě opravdu velmi překvapilo a potěšilo, ačkoli jsem musela složitě řešit, jak odeslat dvouapůlmetrový keramický objekt do Číny (smích). A potom se v lednu chystám na půlroční stáž do Kanady do ateliéru keramiky, což bude určitě taky super zkušenost. Po Erasmu v Koreji, kde mi nikdo nerozuměl, jsem se zařekla, že jestli pojedu ještě na nějakou stáž, tak leda do anglicky mluvící země.

Kromě těchto aktuálních plánů dlouhodobě pracuješ v ateliéru Hlinotéka. Jak myšlenka založení takového místa vznikla a jak se vám teď daří?

JOHANA: Hlinotéka vznikla v době covidu, kdy jsme měli zakázaný vstup do školy, a tak jsme se se spolužačkou a kamarádem rozhodli, že si založíme vlastní studio, kde bychom mohli pracovat. Ukázalo se, že je kolem nás spousta dalších lidí, kterým chybí tvůrčí prostor k práci, a Hlinotéku jsme tak brzy otevřeli veřejnosti. Začali jsme dělat kurzy a pop-upy, až nám v jednu chvíli došlo, že se z našeho osobního ateliéru stal regulérní projekt. To bylo na jednu stranu hodně zábavné a naplňující, na druhou stranu jsme při studiu a dalších aktivitách nezvládali odbavovat tolik produkční práce. Tato fáze už je ale za námi a všechno nyní šlape jako hodinky. A je to pro mě z mnoha hledisek obrovská zkušenost.

Vraťme se ještě ke stáži v Kanadě. Tamní přístupy ke keramice budou určitě úplně jiné než ty korejské. Máš v hledáčku ještě nějakou lokalitu, kam by ses za keramikou potřebovala vydat?

JOHANA: Já jsem obecně hodně cestovatelský typ, takže bych se ráda podívala na spoustu míst, a to nejen kvůli keramice. Ale asi takovou největší Mekkou všech keramiků je Japonsko a to si doufám brzy splním.

A jaké inspirační zdroje na tebe nejvíc působí tady v Čechách?

JOHANA: Mně osobně asi nejvíc pomáhají pobyty na naší chalupě v severních Čechách. Chodím do lesa a dívám se kolem sebe. Občas si dám do kufru hlínu, zavřu se tam na několik dní a jenom modeluju a jsem úplně nejspokojenější. Tak vlastně vznikla i bílá váza, která je nyní v kolekci Livebid Originals. Týden jsem byla zavřená v pracovním transu na chalupě, s nikým jsem nekomunikovala a pak jsem ji v kufru auta takto syrovou nevypálenou vezla do Prahy. To bylo bláznovství, ale nebýt tohoto pobytu, váza by nikdy nevznikla.

Co tě na keramice nejvíc limituje?

JOHANA: Já si už moc nedokážu představit, že bych s nějakým materiálem dokázala pracovat volněji. Točení na kruhu bývá hodně hypnotizující a já si během něho před pár lety najednou uvědomila, že z té hlíny jde vymodelovat úplně všechno. Samozřejmě že ten materiál občas praská a člověk by si přál, aby se mu to nedělo, ale to je jeho podstata. Keramika je prostě můj materiál.