Ve své tvorbě obecně volíš poměrně rozmanité koncepty i formy – určitou spojnicí je ale všudypřítomná nadsázka. Co je tvojí hlavní motivací a impulzem k tvorbě? Jaké duševní stavy tě pohánějí?

JOSEFÍNA: Pravda, sázím na nadsázku! Hlavní motivací je vrozená touha tvořit. Tu ovšem vždy zažehne určitá pohnutka, která je pro mě natolik silná, že mě úplně pohltí. Dostanu nesnesitelnou touhu danou myšlenku zhmotnit a chvilku v ní zůstat. Žádná tvorba se určitě neobejde bez emocí a já nejvíc miluju, když chytnu takovou tu pravou vášeň, úplný fantas! Bez toho dílo nikdy nemá dostatečnou naléhavost.

Co se duševních pohnutek týče, nejvíce mě motivují extrémně vyhrocené stavy, buďto extáze z toho, jak je všechno děsně skvělé a člověk je na vrcholu blaha, nebo naopak splín. Vlastně občas kvituji lehké naštvání, které je pro mě mobilizující a vybičuje mě k lepším výkonům. Najednou jsem super rozhodná, vím, co chci, tvořím rychle se zápalem a má to švih. Mám prostě ráda, když dílo nepřekvapí jen diváky, ale i mě!

Doslovnost ti v zobrazení není cizí. Snažíš se do děl vkládat určitá poselství, nebo mají zkrátka říkat to, co říkají? Je pro tebe důležité, jak divák dílo čte?

JOSEFÍNA: V mé tvorbě se často objevují různé formy hybridity. Baví mě diverzita života a s ní spojené zvláštnosti, nečekanosti, překvapení, čímž se často dvě na první pohled nesourodé věci spojí v jednu. Většinou se k tomu váže nějaký příběh. Láká mě rozebírání lidské podstaty, ale také lidského či zvířecího těla s jistou dávkou humoru a nadsázky. Čili konkrétní poselství tam vždycky je, ale vůbec mi nevadí, když si dílo divák vyloží jinak a po svém.

Kromě sochařky a umělkyně jsi především matka. Jak mateřství ovlivňuje tvůj přístup k tvorbě? Cítíš v tomto ohledu nějaké změny? A jak se ti daří obě polohy skloubit dohromady?

JOSEFÍNA: Mateřství je náročné období. Nejprve jsem se k tomu kroku nedokázala rozhoupat, ale nakonec se tak stalo a jsem za to moc ráda. Vnímám ho i jako inspirační zdroj. Zároveň mě baví, jak si skrz růst svého dítěte člověk projde určitým způsobem dětství znovu. Takové opáčko, jen trochu z jiné pozice. Sbírám, píšu si a ilustruju takové ty vtipné dětské průpovídky a poznatky, které občas i přetavím do nějakého objektu. Někdy se mnou moje dcera při výrobě objektů dokonce spolupracuje, například ji ho nechám nakolorovat.

Tvé objekty se často objevují ve veřejném prostoru. Jedná se o jasně koncipovaná veřejná zadání, nebo se i v takových zakázkách můžeš volně realizovat?

JOSEFÍNA: Zatím se mi žádnou anonymní soutěž vyhrát nepodařilo. Spíš se mi ozývají lidé s nabídkou konkrétní zakázky, ve které mám ale zcela volnou ruku, například možnost ztvárnit naučnou stezku, navrhnout madonu do niky a podobně. Rozměrnější sochy ve veřejném prostoru vystavuji spíš dočasně skrze nějakou platformu či instituci, ale například v Kasárnách Karlín, lázních Třeboň nebo domě Radost najdete i dlouhodobé instalace. Specifickou záležitostí jsou pak také realizace výmaleb podchodů, na ty narazíte třeba na Ládví, na Zahradním Městě, v Říčanech a brzy na Vysočanské.

U soch a objektů do veřejného prostoru se pouštíš do poměrně velkolepých projektů, a aby socha vydržela venkovní podmínky, často pracuješ s technicky náročnými materiály. Hraje pro tebe velikost realizace nějakou roli, nebo spíš vychází z celkové koncepce/zadání/prostorových požadavků?

JOSEFÍNA: V exteriéru se měřítko sochy vždycky dost změní a už od začátku je tak potřeba přemýšlet o nadživotní velikosti, aby si díla vůbec někdo všiml. Obecně mám ráda práci s hmotou, takže i přirozeně inklinuji k objemnějším ztvárněním. Ze zkušenosti také vím, že čím větší objekty člověk vytváří, tím méně řeší detaily a z hlediska náročnosti už vyjde celkem nastejno, jestli sochu děláte půl metru nebo tři metry vysokou.

Obecně ale doufám, že pořádné dílo do veřejného prostoru na mě teprve čeká. Už na to mám myslím věk, snad už se konečně poštěstí (smích).

V českém prostředí je tvoje tvorba už poměrně známá: Objevuješ se v galeriích, lidé poznávají tvůj rukopis a v hledáčku tě mají i současní sběratelé. Dějí se věci samy, nebo se snažíš aktivně prosadit?

JOSEFÍNA: Ó díky, to mi lichotí… Je ale pravda, že bez vlastní iniciativy by to takto nefungovalo. Galerie se mi sice ozývají, ale i já sama se s nimi snažím udržovat kontakt. Prodeje děl přicházejí z různých stran, ale často, když si u mě sběratel něco vybere, zajímá se o moji tvorbu a další díla i nadále. Občas dám i něco do aukce, to je za mě také poměrně funkční model.

V září jsi měla ošklivou nehodu na kole, ze které se stále zotavuješ. Dokážeš už nyní přemýšlet nad budoucími projekty?

JOSEFÍNA: Je to tak. V září jsem si bohužel pádem z kola zlomila čelist a po operaci jsem dostala obrnu lícního nervu, která ještě přetrvává, takže jsem stále v rekonvalescenci. Pomalu se to zlepšuje, teď ale můžu pracovat jen na malých věcech s tím, že se vyhýbám špinavým pracem. V létě jsme s naší „podchodovou crew“ (Jana Jandáčková a Filip Jeřábek) dostali zakázku na výmalbu dalšího podchodu na nádraží Praha-Vysočany, který prošel rekonstrukcí. Ale nějak se to pozdrželo a nyní jsme kvůli nástupu zimní sezony nuceni počkat na lepší teploty. Realizace tedy proběhne až někdy z jara 2024. Také jsem se přihlásila na pár zahraničních uměleckých rezidencí, tak doufám, že alespoň jedna vyjde a spojím tvorbu i s pořádným výletem.