Tvé obrazy zvou diváky do neprobádaných imaginárních světů. Je v nich něco krásného a zároveň děsivého. Odkud tematicky vycházíš?

KRISTÍNA: K tvorbě každého obrazu přistupuji trochu jako ke koláži - překládám přes sebe obsahové i formální vrstvy. Podněty vždy vycházejí z mé bezprostřední zkušenosti. Zahrada, její křehkost a zranitelnost. Každý den se v ní děje něco úplně jiného, a to mě fascinuje. Ten cyklus. Je pro mě takovým živým mikro příkladem krajiny/přírody ovlivněné a utvářené rukou člověka. Já ji jen pozoruji a pak ji přenáším do svých obrazů spolu s každodenní realitou v podobě ekologické krize, změny a strachu z budoucnosti. Takové pocity nyní asi prožívá hodně mladých lidí, kteří jsou trochu citlivější a vnímavější.

Často zobrazuješ symboliku zrození, růstu, hniloby a životního cyklu. Jaký význam pro tebe tato tematika má?

KRISTÍNA: Ano, toto téma v podobě shnilého ovoce, života a smrti nebo nějakého pokusu o přežití vyvstává zcela přirozeně. Vlastně se postupně stalo ústředním tématem mé práce, což jsem si uvědomila až relativně nedávno. Vynořilo se zcela samo a podvědomě. Často pracuji velmi chaoticky a vše se formuje až v průběhu tvorby. V důsledku toho teprve po nějaké době vidím, co se kolem mě dělo a o čem obrazy skutečně jsou.

Téma zkaženého ovoce nebo zeleniny například naráží na nadužívání chemických postřiků v zemědělství. Za krásným ovocem, které si kupujeme v obchodě, se skrývá příběh devastace naší půdy a přirozených biorytmů. Škody na plodinách nezpůsobuje jednotlivý hmyz nebo nákaza, ale jejich přemnožení a nízká vitalita jako důsledek nezdravé biotické půdy. Extrémní přemnožení "škůdců" není příčinou, ale důsledkem narušení rovnováhy. Rostliny i lidé mají své biorytmy, určitou schopnost regenerace a procházejí vývojovými fázemi od narození až po smrt. Díky tomuto společnému ztotožnění je možné se přirovnat k živé flóře a hledat tak vzájemný vztah k léčebné terapii naší krajiny.

V posledních letech se tvá díla objevila na mnoha samostatných i společných výstavách. Které z nich pro tebe osobně byly nejvíce obohacující zkušeností?

KRISTÍNA: Nové zážitky přicházejí s každou výstavou či projektem, ale zatím nejzajímavější bylo dvoutýdenní malířské sympozium v zámku v Moravanech nad Váhom. Bývá pro mě velmi těžké narušit svůj obvyklý způsob práce a právě to pro mne v tomto případě bylo velkou výzvou. Toto sympozium mě donutilo vystoupit z komfortní zóny a nelituji toho. Dalo mi to spoustu zajímavých podnětů k práci.

Obecně největší výzvou je pro mě vždy příprava samostatné výstavy. Je to vždycky vyčerpávající, ale beru to jako uzavření určitého cyklu. vnímám to jako formu terapie.