Proč vystavovat sbírky?

Výstava Princip Šao v roce 2014 přímo tematizovala soužití dvou umělců-sběratelů Šárky Koudelové a Ondřeje Basjuka. V textu k výstavě dvojice říká: „Destruktivní vzájemná podpora v zakládání a udržování nákladných sbírek se snoubí s velkou chutí ihned porozumět problému toho druhého, a stát se druhým odborníkem / sparing partnerem.“ Jejich sbírky zde byly vystaveny na provizorním stole, v boxech, rámečcích, pod sklem nebo jen volně ležící. V druhé části prostoru galerie byly jejich obrazy, v nichž mohli pozorní návštěvníci rozpoznat inspirace předměty ze sbírek.

Výstava zkoumala sdílení zájmů a témat a zároveň zachování vlastní osobnosti a tvorby. To vše se dodnes ve společné domácnosti prolíná, jak říká Ondřej: „Myslím, že naše zájmy se vždy v nějakém okamžiku absolutně protnou, jako například v podobě ‚orientálně‘ pojednaného českého porcelánu.“ Naráží tím na rozpoznání svého zájmu o asijské umění ve sbírce porcelánu své ženy. Šárka to vnímá podobně: „Já jsem schopná datovat buddhistické bronzy, Ondra sdílí můj zájem o kameny i šperky. Myslím, že se to ukazuje i v umění, například já jsem pro aktuální výstavu ‚Broken Femur‘ (červen–srpen 2024) použila referenci kapaly, tedy buddhistické rituální misky z mozkové části lidské lebky. Ondra měl poměrně dlouhé období, kdy jeho obrazy plnily monolity mramoru vytvořené malířským efektem a tenhle inspirační ping-pong určitě funguje neustále i na podvědomé úrovni.“ Výstava v Entrance Gallery dala návštěvníkům příležitost do tohoto soužití a sdílení nahlédnout a porozumět roli sbírek jako inspiračních zdrojů.

Magdalena Kašparová vnímá svoje sbírky nikoli jako inspiraci, ale přímo jako materiál k vystavení. V rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v roce 2020 prezentovala část svých sbírek z let 2006–2010 v instalaci Osobní archeologie. V bývalé budově zvláštní školy ve Strašnicích vytvořila site-specific „pokojíček“, do kterého umístila drobné objekty na stoly a grafické materiály do rámečků na zdech. Vybydlený prostor vytvořil působivou kulisu k pomníku dospívání se všemi jeho všedními i vzácnými artefakty. Magdalena zmiňuje, že někteří návštěvníci na výstavu emocionálně reagovali: „Byla jsem velmi překvapená, když mi lidé říkali, jak je zaujaly různé moje kolekce z nějakého sentimentálního hlediska, kdy se sami přenesli např. do dětství.“

Ačkoli o to Magdalena prvoplánově neusiluje, její sbírky vyvolávají pocity, vzbuzují nostalgii. „Původní záměr je skutečně nekalkulovaný, pudový, zájmový. Prostě vím, že musím sbírat a vím i co – která věc do mojí sbírky patří. Většinou nevím, co se s předmětem stane, jak ho využiju. Ale v tu chvíli vím, že ho určitě zahrnu do sbírky, a pak se uvidí.“

Šárka své sbírky využívá ve výstavách originálním konceptuálním způsobem. Vlastnosti šperku například přenáší do jiných projektů, na kterých pracuje. V roce 2019 se téma promítlo do instalace v rámci výstavy Our Bodies So Soft, Our Lives So Epic v brněnské Fait Gallery. „Tematizovala jsem zde svoje chápání šperků coby miniaturních konceptuálních objektů, jejichž materiály i tvary jsou prostředkem komunikace i ukládání emocí nebo paměti.“ Šperk je zde úzce spojen s lidským tělem, dlaně a chodidla se stávají přívěsky, které jsou zase zdobeny dokonale dotaženým dekorem. Šperkem se stává pokožka i zdobené nehty.

Ačkoli zde Šárka svoji sbírku nevystavila, nepřímo se stala tématem instalace a některé objekty z její sbírky se do galerie dostaly zprostředkovaně jako součást obrazu. Podobné uvažování uplatňuje i v projektu pro Designblok, na kterém právě spolupracuje se šperkařkou Eliškou Lhotskou. „Naše spolupráce prozkoumává, jak předmět, ověnčený významy a konstruktem finanční hodnoty, odolává v čase a stává se pojítkem mezi generacemi rodin.“ Spolupráce směřuje ke konceptuálnímu projektu, který zkoumá téma šperku z různých úhlů pohledu. „Bavíme se taky o hranici mezi užitým předmětem a uměním, která tedy v případě šperku podle mě neexistuje.“

Víc názorů, víc kontextů?

Právě spolupráce s dalšími lidmi může být v práci se sbírkou velmi přínosná. Znamená dovolit někomu jinému, aby zacházel s předměty, které mají pro člověka silný osobní význam, nebo přehodnotit sběratelské téma tak, aby dávalo smysl někomu jinému. Což může být někdy náročné, pokud má sbírka velmi osobní charakter. Magdalena na výstavách někdy spolupracuje, přesto si však zakládá na tom, že se sbírkou pracuje hlavně ona sama. „Ocením pomoc, co se týče praktických věcí (třeba čištění plechovek, instalace...), ale myšlenka vždycky musí jít ode mě. I co se týče třídění, řazení... k tomu nikoho nepustím.“ Kurátor či kurátorka má podle Magdaleny nezbytnou roli v zasazení sbírek do teoretického kontextu anebo přiblížení záměru návštěvníkům výstavy. Určité věci však musí rozhodnout sama. Magdalena k tomu dodává: „Určitě jsem ráda, když mi kurátor pomůže najít jazyk, jak to případně vysvětlit, když je to nutné. Ale myslím že to často mluví samo za sebe.“

S kurátorem Milanem Mikuláštíkem spolupracovala Magdalena na výstavě Obsese na podzim roku 2023 v Domě umění ve Zlíně v rámci Trienále současného umění. Název její výstavy odkazuje k nutkání hromadit věci, předměty organizovat do systému a uspořádávat. To je významnou součástí práce se sbírkami. Magdalena proto většinou o uspořádání sbírky rozhoduje ve výstavě sama. Částečně to vyplývá i ze skutečnosti, že vztahy mezi předměty vytváří ještě před tím, než se sbírky na výstavu dostanou. To se totiž odehrává ještě v soukromí domova.

Život s věcmi

Se sbírkami lze pracovat neustále, jelikož s nimi umělci a umělkyně žijí a jsou s nimi často v nepřetržitém kontaktu. „Je to jedna z nejtěžších věcí na tom všem,“ říká Magdalena, „musím totiž více či méně ‚žít s věcmi‘. Ony se nějak pořád pohybují kolem mě a ‚tíhnou k sobě‘, vždycky se nějak magneticky propojí do takových shluků. Pak se často zabývám koláží, ať už v time based médiu, nebo v tisku (knížka, autorské tisky...), a je nekonečně mnoho možností, jak co poskládat. To pak způsobuje takovou rozhodovací paralýzu. Ale když se do toho dostanu, tak tam funguje podobný magnetický princip jako u fyzických předmětů, kdy prostě vím, co kam patří.“

Ondřejova buddhistická sbírka má ve společné domácnosti, v jejímž rámci se Šárkou sbírky uchovávají, výsostné místo. „Směřuje obličeji soch na východ. Je v té nejlepší místnosti, ze dvou.“ Říká spokojeně Ondřej, který předměty uspořádal podle jasného klíče: „Vztah mezi jednotlivými sochami je ikonografický, v okrajových částech spíš analogický. To třeba znamená, že vedle sebe jsou předměty z různých kultur, ale spojuje je například stejné století.“ Na výstavě v galerii Entrance mluvil o tom, že s předměty neustále pracuje. Zasazuje je do boxů vlastní výroby a se sbírkou je v každodenním kontaktu. „V současné době to už nedělám. Boxy a ‚podstavce‘ už se snažím mít originální, aby sbírka byla ze všech pohledů autentická.“ Šárka nezávisle na Ondřejovi zmiňuje, že jejich přístupy ke sbírkám v domácnosti jsou odlišné: „Ondra se svojí sbírkou pracuje v podstatě denně. Pořád něco upravuje, prohlíží, vrací zpátky, s jeho sbírkou žijeme v intenzivním kontaktu, ta moje v podstatě v běžném stavu není vůbec vidět.“

Oba jsou s životem mezi věcmi smíření a zdá se, že je to soužití harmonické: „Na vrstvy zeleného aragonitu ze Španělska se dívám z postele, náš syn si hraje s opály z Bohouškovic, šperky střídavě nosím a zase ukládám, abych je na dlouhou dobu vůbec nevytáhla… Vztahy vznikají samovolně tím, jak s předměty žijeme.“ Zároveň však sbírání velmi ovlivňuje jejich společné soužití. Ondřej k tomu dodává: „Někdy není jasné, čí ten obytný prostor je. Jestli sbírky, nebo náš. Pokud se všechno daří dobře, je to v celku jedno, ale pokud se objeví dlouhodobě potíže, třeba dlouhotrvající nemoci, stává se sbírka jednou z podezřelých.“

Soukromé, či veřejné?

Téma vystavování sbírek souvisí s otevíráním osobního prostoru veřejnosti. Ondřej, který sám své sbírky až na výjimku v Entrance nevystavuje, se ptal Magdaleny: „Zajímalo by mě, jakým způsobem obhajuješ svou sbírku před lidmi, kteří nemají umělecký kontext nebo nejsou úplně naladění na sbírání. Moje osobní zkušenost je, že je to neustále obhajování ‚krámů‘, které nejsou k ničemu a jen se na ně práší a jakákoliv další investice do nich je nemorální.“

Magdalena odpovídá: „Je pravda, že se to obhajuje blbě, ale naštěstí je to lepší a lepší díky tomu, že ty sbírky ‚používám na art‘. Ale je to škoda, protože by bylo super, kdyby pro to existovalo pochopení i tak. Nejtěžší bylo uchránit sbírky před mámou v dětství a dospívání. Táta mě ve sbírání naopak podporoval a nosil mi věci. Obecně je určitě škoda, že někdo nechápe ten tvůrčí potenciál, i když se z věcí přímo nic nevyrábí. Určitě víc pochopení má např. Krištof Kintera (což mu přeju) než někdo, kdo ty věci ‚jenom‘ má a inspiruje se jimi.“

Podle Šárky není potřeba se zabývat tím, jaký význam mají její sbírky pro společnost. „Sbírky obecně smysl určitě mají, protože podávají nějakou zprávu a mají kulturní hodnotu. A tím nemyslím jen tu vyčíslitelnou, společensky uznanou. Magdaleniny sbírky předmětů denní potřeby, obalů atd. už jsou také kulturní výpovědí, která mluví o ní, o lidstvu, o pomíjivosti.“

Sbírky v galeriích můžou návštěvníkům zprostředkovat vhled do určitého tématu, které umělce zajímá, nebo do konkrétní etapy jejich života. Nesou v sobě jak intimní vztah k věci spojený se vzpomínkami a asociacemi, tak jakousi obecnou hodnotu a objektovou paměť. Magdalena se nad vztahem mezi osobním a soukromým také v závěru rozhovoru zamýšlí: „Myslím že to je ta podstata, kterou se snažím zobrazovat, že „osobní může být politické“, politické právě ve smyslu obecné. Moc nevím jak je to možné, protože pracuji hodně intuitivně, ale skutečně mám pocit, že existuje nějaká propojenost veškeré matérie, kdy zafunguje nějaké ztotožnění se. Třeba že člověk vidí na výstavě objekt, připomene mu to něco z vlastního života, a podnítí přemýšlet trochu v jiných kontextech. Mám pocit, že čím osobnější, tím obecnější, což je zajímavý paradox který bych chtěla, aby někdo vysvětlil mně.“