Kde se bere potřeba a zájem sbírat?

Magdalena Kašparová, Šárka Koudelová i Ondřej Basjuk vystudovali Akademii výtvarných umění, Ondřej v ateliéru Grafika 2 u Vladimíra Kokolii, Šárka v ateliérech malby, kresby a grafiky a Magdalena v ateliéru Nová média 1 u Tomáše Svobody. Jejich sbírání ale začalo ještě před studiem a až později se více či méně prolnulo s jejich tvorbou.

MAGDALENA: „Začalo to takzvanými serepetičkami – dekorativními předměty, co jsem si vystavovala v pokoji, když mi bylo asi deset let. Pak to pokračovalo sbíráním nástěnných kalendářů a doteď si pamatuji na svojii první plechovku, kterou jsem vědomě založila sbírku plechovek. Bylo mi jedenáct a byla to modrá plechovka s bílým nápisem WATER."

Magdaleniny sbírky jsou dnes nedílnou součástí její úspěšné umělecké kariéry. Práci s nimi nazývá osobní archeologií, odhaluje skrze ně různé vrstvy svého života. Protože sbírky provázely celé její dospívání, můžou fungovat jako časové kapsle. Je v nich ale taky přítomná hravost a radost z objevování, kterými její sběratelství začalo.

Dětskou sbírku měla i Šárka, která se zaměřovala na minerály. Tento zájem se váže k jejímu rodnému kraji kolem Českých Budějovic a vznikl podobně intuitivně jako Magadalenino sběratelství.

ŠÁRKA: „Pamatuji si na tu emoci, která nálezy přímo na poli nebo v přírodě provázela. Myslím, že byla úplně stejná jako při nálezech dalších předmětů později v dospělosti a možná je obecným důvodem, který žene všechny sběratele k dalšímu hromadění. Kromě toho si uvědomuji i motivaci pocitem zodpovědnosti, že některé artefakty musím přidat do své sbírky, abych je svým způsobem zachránila."

Kromě minerálů shromažďovala Šárka také drobné předměty bez jasného účelu, ať už přírodniny, nebo úlomky předmětů.

Ondřej začal sbírat později a jeho zájem podnítilo sběratelství mužských členů rodiny.

ONDŘEJ: „Začátek sbírání si uvědomuji spíš ze svého okolí. Tátovu sbírku modelů aut a sbírku prastrýce, který svůj život zasvětil knihám. Zájem o sbírání buddhistického umění u mě začal přibližně kolem sedmnáctého roku života."

Právě tehdy dostal sbírku svého dědečka Pavla Basjuka, který v 60. letech minulého století cestoval do Mongolska. Ondřej se od té doby východnímu umění a filozofii věnuje.

Vzácné či obyčejné, duchovní nebo hmotné?

Při zběžném pohledu na sbírky oceníme jejich různorodost, nahodilé setkání zvláštních předmětů, nebo naopak repetitivnost určitého prvku. Některé objekty jsou už na první pohled vzácné a přitahují pozornost, jiné fungují jen v kontaktu s ostatními. Co všechno utváří hodnotu sbírky a jednotlivých předmětů?

Ondřej si na prvním místě nejvíce cení „kvality". Ani tato hodnota však není samozřejmá a není snadné ji definovat. Pro Ondřeje představuje „pomyslný průsečík mezi řemeslnou dokonalostí, uměleckým vkladem a jakousi duchovní energií". Předměty v jeho sbírce jsou uměleckými díly, ale některé z nich mají taky spirituální hodnotu.

Sbírky Šárky a Magdaleny zahrnují i obyčejné nalezené předměty. Největší „poklad" z Šárčiny dětské sbírky nebyly vzácné minerály, ale „různé drobnosti do dlaně, nálezy z výletů. Ulita, kamínky, strusky, pírka, porcelánové střepy, ulomené ouško od hrnku, kontakt z filmu, miniaturní žárovička z baterky…" Podle Šárky je hodnota sbírky složená z řady různých aspektů, patří k nim původ předmětu i estetická stránka.

Pro Magdalenu hraje důležitou roli nostalgická hodnota a vztah předmětu k druhému člověku. „Když mi někdo něco daruje, tak si toho velmi vážím a vždycky to umístím do sbírky – na toto téma jsem udělala i video Sbírky-Manuporty." Ve videu se objeví jen darované předměty, které Magdalena nazývá termínem „manuport". Ten podle ní „označuje předmět, který pravěký člověk nalezl v přírodě a našel v něm takové zalíbení, že si ho ponechal. Předmět byl pak archeology nalezen ve zcela jiných geologických kontextech (např. na jiném kontinentu), kde by se bez lidského přičinění jinak nemohl ocitnout." Ve videu spojuje osobní archeologii s youtubovým formátem „unboxingu", jde tedy doslova o rozbalování nových předmětů z krabice. Jen namísto zboží odhaluje divákovi předměty, které dostala v průběhu let od svého otce.

Sbírky v galeriích a obrazech

Právě pro Magdalenu jsou sbírky nejvíce spojené s vlastní tvorbou. Ačkoli její sběratelství začalo jako intuitivní dětská záliba, když se hlásila na Akademii výtvarných umění, její vnímání vlastních sbírek se změnilo. Postupně přicházela na to, jak s nimi pracovat a jaký význam mají pro její tvorbu. „Zkoušela jsem z nich něco vytvářet, ale vždycky mi bylo líto ty předměty modifikovat, tak jsem je spíš nechávala ‚promlouvat tak, jak jsou'. Zlom přišel ve druhém ročníku na AVU, kdy jsem díky skvělému vedení Tomáše Svobody začala nad těmito předměty přemýšlet konceptuálně a různě experimentovat." V současnosti sbírky zapojuje do svých videí a taky je samotné vystavuje, čímž původně běžným předmětům přisuzuje novou hodnotu.

U Šárky a Ondřeje je vazba mezi sbíráním a uměleckou tvorbou taky zřejmá, ačkoli sbírky většinou přímo nevystavují. Ondřej svůj sběratelský zájem záměrně do své tvorby prvoplánově nepřenáší, ale přesto přiznává: „Chtě nechtě se to podprahově do mé tvorby promítá. Dřív jsem to komentoval slovy: sbírám umění, abych se mohl dívat na umění, které mě pak inspiruje k dělání umění, které pak vygeneruje možnost sbírat další umění."

Některé jeho obrazy odráží sběratelské zájmy velmi jasně. Medicine Buddha z roku 2022 má modrou barvu, protože jeho druhý název je Modrý Buddha, léčitel. Ondřej svůj zájem rozvíjí studiem a předměty ve sbírkách nevnímá jen jako vizuální inspiraci. Hemanta Rajni (2023) vznikl jako ilustrace do knihy Návrat do Mongolska. Sběratelé a sbírky v Náprstkově muzeu, na které spolupracoval s religionistou Lubošem Bělkou. Kniha se věnuje českým cestovatelům, kteří odjížděli do Mongolska za prací a přiváželi si objekty do Čech. Patřil k nim i Ondřejův dědeček Pavel Basjuk. Druhou linkou knihy je Ondřejova tvorba a sběratelství buddhistického umění, které pokračuje dodnes.

Šárka sice momentálně aktivně nesbírá, ale její existující sbírky mají v jejích inspiračních zdrojích pevné místo. „Malířská forma, kterou používám, je odkazem právě na mineralogii a zároveň svým způsobem konceptuálním ztvárněním lidského vztahu k plynutí času i mou osobní terapií." Tvary přejaté z minerálů mají schopnost evokovat pohyb, transformaci i lidské emoce. Tak je tomu třeba v obraze Murky Waters z roku 2023. V řadě jejích obrazů se také objevuje další sběratelský zájem, a sice šperky. Ty také vystavuje, protože je vnímá jako miniaturní konceptuální sochy „oživené tělesným teplem nositele*ky, jako připomínku rituálu, amulet, prostě živý performativní artefakt, plný osobních i historických odkazů, který navíc existuje v jiném časovém rytmu než lidský život".

Držitelky hodnot

Když jsem se ptala Magdaleny, s jakými reakcemi na své sbírky vystavené v galeriích se setkala, přiznala, že nebyly vždy příznivé. „Často dostávám ‚zdvižené obočí', ale na to jsem zvyklá a nedivím se. Chápu, že pro někoho by bylo nepříjemné ‚zaobírat se věcmi, které bychom mohli vnímat jako odpad'." Právě v tom ale tkví kritická rovina sběratelství obyčejných předmětů. „Myslím, že tu může rezonovat nějaké přemýšlení o našem vztahu ke konzumu, fyzickým předmětům, nadprodukci a odpadu," říká Magdalena, v jejíchž sbírkách se objevují taky třeba papírové obaly od čajových sáčků a velmi si cení své sbírky kýčovitých zapalovačů. Spíše se vyhýbá objektivně hodnotným předmětům. Zajímá ji především retrospektivní hodnota a taky estetická stránka věci, která odráží vývoj designu.

Podle Šárky se sběratelství mezi umělci už několikrát stalo trendem a podotýká, že práce se sbírkami se také uplatňuje v institucích „coby forma reflexe spravovaných sbírek a jejich vytažení na světlo, do současného kontextu. [...] Myslím, že mimo to, že instituce s díly dál pracují, je to skvělou příležitostí, jak narušit zamrzlou linearitu historie a tím ji zbavit zažitých klišé, která můžeme shledat neplatnými." Tento trend tedy Šárka vnímá pozitivně, jako hybnou sílu přinášející nové podněty.

Umělecké sbírky podněcují naše uvažování o významu předmětu, ať už v institucích, v soukromí ateliéru, nebo v instalaci výstavy. Můžou vzbuzovat nostalgii a probouzet vzpomínky, připomínají kontext, ze kterého byly předměty vyjmuty a vytvářejí nový. Ondřej i proto vnímá sbírky jako stále aktuální. „Pravidelně jednou za čas přicházejí do módy, jak v umění, tak v mainstreamové estetice, ale v podstatě pořád jsou držitelkami nějakých hodnot. Myšlenek, estetiky, materiálu, zdrojů, historie, filozofie…"