Překročení hranic, za které se platí

Apropriaci jako umělecký postup proslavila především díla Sherrie Levine, která vznikla přefocováním už existujících fotografií na začátku 80. let minulého století. Tyto obrazy jsou uznávané jako podstatný milník ve vývoji současného umění. Hra s apropriací slavného amerického umělce Jeffa Koonse o pár let později už tak úspěšná nebyla. V roce 1992 prohrál soudní spor týkající se jeho sochy String of Puppies (Řetěz štěňátek). Za to, že nechal svoji dílnu vytvořit objekt na základě původní fotografie Arta Rogerse, byl přinucen zaplatit 367 000 dolarů.

Najdeme však i čerstvější příklad nepovedené apropriace ze Spojených států. Letos v lednu (2024) se uzavřel soudní proces s Richardem Princem, který byl také shledán vinným v porušení autorského práva. Princova série New portraits využila portréty dvou fotografů, Donalda Grahama a Erica McNatta, z jejich instagramových profilů a soud nařídil odškodnění žalobců částkou 900 000 dolarů. Pod snímkem znepokojeně se tvářícího Prince v internetovém časopise Art Newspaper stojí: „Richard Prince testoval hranice autorského práva. Nabízí se otázka: Stojí za to tyto hranice znovu a znovu testovat? A co vypovídají podobné soudní prohry o možnostech balancování mezi autorem či autorkou a „přisvojovatelem“?

Kontroverze apropriačního umění

Ačkoli se apropriace může zdát ve srovnání s některými jinými současnými postupy poměrně krotká, stále ji provází kontroverze. Označení samotné pochází z latinského „appropriare“, což znamená přivlastnit si něco, udělat něco svým (proprius znamená vlastní, soukromý). V kontextu umění přibližně od 70. let minulého století se jedná o převzetí a využití celých uměleckých děl nebo produktů populární kultury a jejich kopírování, nebo jejich přetváření (začalo to přibližně v době slavných pop-artových Brillo Boxes a Campbellovy polévky a naplno se rozšířilo s Sherrie Levine a výstavou Pictures v roce 1977).

V širším smyslu může apropriace spočívat v přejímání prvků, stylů či idejí z jiných kultur. Kontroverze nespočívá jen v možném střetu s autorským právem, ale vyvstane také tam, kde je přisvojené dílo vnímáno jako zneužití produktů původní kultury, z které čerpá. Apropriace vyvolává spory, pokud otevírá téma moci, podmanění a překročení hranic toho druhého.

Pořád se ptáme, Co je umění?

Testování hranic je zřejmě jednou z nejvýraznějších tendencí, které sdílí „moderní“ a „post-moderní“ umění, a to především testování hranic sebe sama. Raná moderna začala s přezkoumáváním média malby, Duchampova slavná Fontána kladla otázku, co ještě může být uznáno za umělecké dílo a kdo má právo přidělit objektu status umění. To, co bylo původně skryté a neviditelné, se stalo ústředním. Apropriace zcela v souladu s postupem moderního umění – k čím dál tím ostřejšímu zpochybňování a přezkoumávání své vlastní podstaty – testuje hranice autorství. Na stále nezodpovězenou otázku „Co je umění?“ navazuje otázka: „Kdo je umělec či umělkyně?“ Obzvláště v momentě, kdy se koncept originality rozplývá a autorem je i ten, kdo přisvojuje.

Pokora, hravost i podmanění

Apropriace v současném umění má podvojný charakter. Na jednu stranu může vyjadřovat dominantní pozici nad přisvojovaným dílem, jako tomu bylo v případě Koonsových štěňátek nebo Princových Nových portrétů. Oba si vybrali už existující fotografie, které ale nevnímali jako umělecká autorská díla. Koons zjevně původní fotografii se štěňátky považoval za příklad z široké kategorie vizuálního kýče, který jako by s autorstvím neměl mnoho společného. Prince využil obrazy ze zdánlivě „ne-uměleckého“ prostředí sociálních sítí. Oba svým orámováním původní díla snížili do roviny vizuálního rezervoáru, z nějž je možné libovolně čerpat, a vyvolali tím reakce původních autorů.

Apropriace ale může být také obohacující a pokorná (v případě Sherrie Levine byla poctou rovnocennému tvůrci, jehož jméno figurovalo v názvu nového díla) anebo hravá a tvůrčí. Z české scény si s postupy apropriace pohrává třeba Adam Štech, který si přisvojuje starší umělecké styly (především kubismus), odkazuje na podstatná díla minulosti anebo přetváří portréty slavných osobností, jako je tomu třeba v díle W. Dafoe as Jesus z roku 2023.

Přisvojení kubismu (i jiných stylů rané moderny) a pohrávání si s ním najdeme i v tvorbě Jakuba Tytykala, který někdy balancuje na hranici citace. Jeho fantaskní architektury vyvolávají pocit něčeho povědomého, a přesto nejsou přímou kopií z de Chirica a jiných autorů 20. století. Apropriace může být také kritická a reflexivní jako v tradici Andyho Warhola a amerického pop-artu, pokud si přisvojuje materiál bez uměleckého autorství. Takto s apropriací vizuální kultury včetně reklamních obrazů pracuje třeba český umělec Jan Nálevka. A apropriaci filmových snímků na české scéně najdeme v tvorbě Zbyňka Baladrána.

Proč má smysl přisvojovat?

Z uvedených příkladů může být zřejmé, že se nejedná o okrajový umělecký postup. Určitá míra vypůjčení, inspirace a hry s minulostí je v současné tvorbě téměř nevyhnutelná. Apropriace jako vědomá práce s existujícím kulturním produktem nepřináší nový styl, médium, umělecký postup nebo námět. Do světa plného odkazů, výpůjček, kopií a citací však vnáší principy a postupy, které umožňují s tímto neustále se vrstvícím materiálem pracovat vědomě, hravě i kriticky. Přece jen jde o materiál utvářející vizuální kulturu, v které žijeme, a je dobré s ním umět chytře zacházet.