Bedřich Fučík, rozený 4. ledna 1900 v Čáslavicích, byl významný český literární kritik, historik, editor a překladatel. Během období normalizace využíval pro své překlady pseudonymy Václav Horák nebo Bedřich Dvořák. Byl katolicky orientovaným literárním kritikem a patřil mezi respektované osobnosti v literárním prostředí.

Fučík maturoval v roce 1920 na gymnáziu v Třebíči a následně studoval srovnávací literaturu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal doktorát v roce 1927. První profesní zkušenosti získal jako redaktor literárního měsíčníku Tvar, kde působil až do roku 1931.

V roce 1928 se stal tajemníkem a od 1929 ředitelem nakladatelství Melantrich, kde setrval až do roku 1939. Poté pracoval jako šéfredaktor nakladatelství Josef Richard Vilímek do roku 1943. Po druhé světové válce se stal vrchním ředitelem nakladatelských a knihkupeckých podniků Československé strany lidové, konkrétně Vyšehrad a Universum. Po komunistickém převratu byl v roce 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k 15 letům vězení, avšak byl propuštěn na základě amnestie v roce 1960. V roce 1967 byl rehabilitován.

Fučík se věnoval i ediční činnosti, kde uspořádal dílo významných českých autorů, například F. X. Šaldy, Jakuba Demla, Jana Zahradníčka a Jana Čepa. Zasáhl i do samizdatové činnosti, kde spolu s Vladimírem Binarem založil edici Rukopisy VBF.

Jeho život a práce byly detailně zmapovány v monografii od Roberta Saka s názvem "Život na vidrholci" z roku 2004. Bedřich Fučík tak zanechal významnou stopu v českém literárním prostředí, a to jak svým redakčním působením, tak i svým odvážným postojem k vydávání literatury v obtížných obdobích.

Zemřel 2. července 1984 v Praze.