„Uvědomil jsem si, že můžu dělat cokoli. Abstrakce mi dovoluje tvořit vše od začátku, paralelně s přírodou,“ vysvětluje Filip. Jak modelovat prostor bez jakýchkoli konstrukčních prvků? Může obraz existovat bez diváka? A co abstraktní umění přináší současné společnosti?

Během studií ses věnoval předmětné malbě. Co tě přivedlo k abstrakci?

Je pravda, že jsem se dřív věnoval figurální malbě. Tehdy jsem hledal smysl obrazů a významů v symbolické rovině toho, co zpodobuji. Postupem času mi ale začalo docházet, že hlavní motivací k práci je pro mě samotný proces, ta fyzická aktivita, roztírání barvy, to, jak se barva chová, jak působí. Trvalo mi delší dobu, než jsem si v hlavě dovolil přijmout, že právě proces může být hlavním sdělením obrazu. Neuvěřitelně mě to osvobodilo.

Po škole jsi odjel na nějakou dobu do Španělska. Dá se tato cesta považovat za jeden ze zlomových bodů tvé práce?

Ten odjezd mi k osvobození určitě hodně pomohl. K abstrakci jsem se dostal párkrát už během školy, expresivní rukopis mi byl vždycky blízký. Tenkrát jsem měl ale pořád strach, že je to málo, že je ten obraz stále o ničem. Až ve Španělsku jsem se od tohoto pocitu dokázal osvobodit. Shodil jsem ze sebe témata, do kterých jsem během studia zabředl, a začal jsem si mnohem víc všímat světla a barvy. Najednou jsem si uvědomil, jak hrozně silný prožitek to pro mě je. Dalším zajímavým momentem byla nová zkušenost s tamní městskou architekturou a tím, jak světlo proměňovalo její plochy. Bydlel jsem v takové rozbité čtvrti, kolem hodně opadané omítky, trochu ghetto. Světlo ho ale najednou dokázalo proměnit do nejrůznějších podob.

Ve tvé tvorbě se objevuje jak precizní přísná geometrie, tak rozvolněné kladení barev v plochách. Jaká z těchto forem je ti momentálně bližší?

Je to takový kompost – shromažďování různých přístupů, které sice cílí určitým směrem, nejde je ale jednoznačně rozdělit a definovat. Vášeň u mě určitě hraje velkou roli. Zaujetí nějakou emocí nebo smyslovým dojmem mě k něčemu inspiruje a já to následně dál koncepčně přezkoumávám. Stejně tak ve své práci využívám i různá média, z plochy přecházím do prostoru.

Všechno se ale doplňuje a prolíná. Jednou to možná vykrystalizuje v nějakou syntézu, ale zatím je pro mě důležité, že se polohy naopak živí navzájem. Je to stejné jako s obrazy a objekty. U jedné disciplíny je důležitější světlo, u druhé vítězí architektura. A pak se tyto koncepty projevují i ve formální rovině.

Co se týče budování prostoru na plátně, máš velmi specifický přístup. Neohýbáš plochy a tvary, ale kladeš je vedle sebe, necháváš je překrývat. Jak se ti tímto způsobem daří prostor v obrazu budovat?

Tento způsob práce jsem si osvojil už při figurální malbě na AVU. Perspektiva mě vůbec nezajímá a už od školy se snažím jít proti ní nebo ji alespoň popírat. Mám hodně rád gotické malířství. Středověk mě vždycky zajímal víc než to, co přišlo po renesanci. Všiml jsem si, že v tomto období byl kladen hodně velký důraz na barvu, která dokáže působit velmi emotivně, a prostor je zde modelován překrýváním ploch bez perspektivy, aniž by se dojem trojrozměrnosti ztrácel. Obraz ale není oknem do prostoru, spíš se stává objektem v místnosti spolu s námi. Prostor vychází z obrazu ven.

Nezajímají mě samostatné barevné plochy. Zajímá mě, co se děje mezi nimi, jaký vztah mezi nimi vzniká. Tím, jak se plochy řadí za sebe a barva jde proti klasickému barevnému schématu, se v obrazu buduje určité napětí. A přesně toto napětí je pro mě nejdůležitější. Barva zde nefunguje jako konstrukční prvek vytvářející iluzi, ale sama o sobě je sdělením.

Práce se světlem automaticky vyžaduje i práci s časem. Je pro tebe časovost důležitá?

Ta je pro mě vlastně velmi důležitá. Ale nepracuji s ní tak, že bych se snažil explicitně zachytit proměnu barvy či světla v čase, ale spíš akcentovat zážitek diváka, moment prohlížení. Je podstatné si uvědomit, že když člověk obraz sleduje, nikdy ho nevidí celý najednou, ale putuje zrakem z jedné části na druhou a obraz se mu pomalu skládá v hlavě.

Je to tedy hodně o procesu dívání se. Pro mě je největší zábava chodit po městě a prohlížet si okolí, nasávat atmosféru. A přesně to se snažím zrekonstruovat i pro diváka. Ten výjev si nelze zapamatovat a uchovat v paměti, je potřeba konfrontace přímo s dílem. Obraz bez diváka mě vlastně nezajímá.

Z hlediska historického vývoje má abstraktní malba v naší společnosti své jasné místo. Co nám podle tebe dává v současnosti?

Mně se na abstrakci líbí, že nabízí ohromnou svobodu. Je to neuvěřitelně bezbřehý terén, ve kterém se člověk může pohybovat a je neustále nucený si uvědomovat, co ho na tom vlastně zajímá. A v tom se ukrývá to dobrodružství.

Zobrazivé umění nám předkládá svět tak, jak vypadá. Naopak abstrakce nabízí svět tak, jak ho cítíme. Poskytuje vnitřní reflexi světa a další hru s ním. Člověk vše může tvořit od začátku, paralelně s přírodou.

Abstraktní malba může tedy fungovat jako takový návrat k základnímu rituálu. Jsou ale současní diváci dostatečně senzitivní?

Ze všech stran se na nás valí spousta vizuálních podnětů. Ale i přesto myslím, že ano, akorát je potřeba se pro to rozhodnout a s tou zkušeností se setkávat opakovaně. Líbí se mi představa, že s obrazem se musí žít a třeba roky se k němu vracet. Dobrý obraz je ten, se kterým to vydržíme, může nás zajímat dlouhou dobu a stále nás obohacovat. Takže senzitivita hraje určitě velkou roli, ale také je potřeba mít dostatečnou trpělivost a chuť se těmi věcmi nechat dál a dál oslovovat.

Je pro tebe důležité neustále navštěvovat nová místa, nebo dokážeš inspiraci čerpat i z míst, která dobře znáš?

Asi bych se dokázal inspirovat stále ze stejného prostředí, ale jsem poměrně neklidná povaha, a tak prostě rád cestuju. Dělá mi to radost. Zároveň v Čechách nemáme ideální světelné podmínky, je tu pošmourno a ta barevná paleta je v jiných lokalitách mnohem zajímavější. Kromě Španělska byla v tomto ohledu hodně zajímavá Indie, kde šlo především o celkovou smyslovost, a pak i rezidence v Miami, kde byly světelné podmínky hodně specifické.

Kromě dvouměsíční rezidence v Miami ses poslední dobou několikrát objevil i v New Yorku. Na čem jsi tam pracoval?

New Yorkem jsem v podstatě na Miami navázal. Když jsem se z Miami nadšený vrátil, potkal jsem kamarády, kteří zrovna plánovali odjet na tři měsíce do New Yorku, tak jsem se k nim připojil. Tehdy jsem si tam udělal nějaké známé, New York mě hrozně bavil, a tak jsem se tam následně vrátil na již dohodnutou rezidenci a maloval tam. V listopadu 2024 jsem tam odjel potřetí kvůli výstavě v galerii na newyorském předměstí v Kerhongsonu. Tam to byl zase úplně jiný zážitek – byť je to místo poměrně vesnické, je to tam kulturně velmi živé. Gentrifikace vyhání umělce postupem času z města a oni se stěhují do těchto okolních oblastí.

Jak moc je oproti Čechám složité v New Yorku navazovat kontakty?

Mně osobně přišlo, že se tam děje strašně věcí, takže paradoxně mi to v něčem připadalo snazší než tady v Čechách, kde je všechno mnohem víc dané a ustálené. Například u návštěvníků výstav tam mnohem snáz probíhala taková ta přirozená zvědavost, náhodná setkání, diskuse. Lidé se nebojí přijít a díla si pořádně prohlédnout, spontánně se zeptat na to, co je zajímá, což je super. Umělec má tak spoustu příležitostí, jak představit, co dělá.

Výstava v New Yorku proběhla minulý rok na podzim a od té doby jsi svoje díla představil na několika dalších skupinových výstavách. Co tě v tomto ohledu čeká nyní?

Teď připravuji asi svůj největší dosavadní projekt. Bude to výstava v KKCG Bořislavka, na které pracujeme se slovenským malířem Martinem Moflárem. Já tam budu vytvářet instalaci z průsvitných barevných fólií zavěšených pod skleněným stropem. Pracuji v ní s tématem vitráže a světla, které bude na podlahu promítat geometrické obrazy. Obrazy po podlaze poputují spolu s měnícím se světlem. Na to se těším a jsem zvědavý. Vernisáž proběhne 29. dubna a všichni jste srdečně zváni.