„S výsledkem potřebuji být spokojená na sto procent,“ usmívá se umělkyně Kateřina Šťastná. Jakým způsobem zaznamenat, jak se naše tělo cítí, kdy může být léčivý moment tvorby přenesen na diváka a jak si jako full-time umělkyně udržet zdravý work-life balance?

Tvoje díla vnímám jako určitou osobnostní esenci, jako by ses skrze ně neustále propojovala s vnějším světem…

KATKA: Ten samotný proces mi určitě pomáhá zorientovat se ve světě i v mých osobních zkušenostech. Témata ke mně přicházejí spontánně, někdy se vynoří vzpomínky nebo jsou to aktuální situace, které potřebuji lépe pochopit, nebo vstřebat. Například má bakalářka zpracovávala okolnosti sexuálního obtěžování. V rámci diplomového projektu jsem se zase snažila dotknout křehké povahy vztahu mezi matkou a dcerou. Asi naprosto přirozeně zárodek těch témat vždy vychází z mé vlastní zkušenosti, ale zároveň se v té problematice pokaždé snažím najít nějaký obecný model, který protéká napříč společností a nezůstat tak jen u osobní zpovědi.

Je v tom tedy určitý léčivý moment? V jaké fázi tvorby přichází?

KATKA: Někdy jsem schopna ho reflektovat až zpětně. Téma se někdy spontánně vynoří, já na ně reaguji a až později si uvědomím, že je to vlastně něco, co bublalo pod povrchem. Ale v některých případech, konkrétně u té bakalářské a diplomové práce, jsem si to téma částečně i s tímto záměrem zvolila.

Ve svých konceptech se často obracíš k oborům jako psychologie, sociologie, biologie… Neměla jsi někdy chuť studovat něco jiného než umění?

KATKA: Na střední mě jeden pedagog chvíli přesvědčoval, abych šla na práva, protože mě tehdy hrozně bavil debatní argumentační kroužek. To byl trochu úlet (smích). Hodně jsem ale zvažovala psychologii. Zároveň jsem se ale celou střední školu paralelně věnovala focení, šlo hlavně o autoportréty, kde byla možná už tehdy patrná chuť po zaznamenávání. Ale nepřikládala jsem tomu takovou váhu. Myslím, že až na konci třetího ročníku jsem si připustila, že by to mohl být můj směr.

Jak ses od fotky dostala k soše?

KATKA: V prváku na fotce jsem dostala příležitost spolužačce z ateliéru sochařství nafotit nějaká díla do portfolia. Tehdy jsem byla v úplných začátcích a nechtěla jsem si za to vzít žádné peníze. Výměnou jsem se potom zúčastnila jejího letního sochařského kurzu. A tam se mi tehdy otevřelo úplně nové spektrum.

Kromě hlíny jsi si práci s přírodními materiály vyzkoušela na sympoziu v lázních Vyšné Ružbachy na Slovensku, kde jsi využila lokálních zdrojů k výrobě pigmentu. Co tě k tomuto experimentu dovedlo?

KATKA: To byla vlastně úplná náhoda. Když jsme do Ružbach odjížděli, měla jsem asi dva týdny do klauzur a byla jsem tenkrát úplně vyčerpaná. Nakonec jsem se té situaci úplně poddala a vytěžila jsem z lázní jejich přirozený efekt. Vyvařovala jsem tamní minerální vodu z léčivých pramenů a se vzniklým pigmentem jsem deníkově zaznamenávala situace, které byly s pobytem v lázních spojené.

To zní krásně. Napadají tě nějaké další podobné experimenty, kterými jsi prošla?

KATKA: Co se týče práce s přírodními materiály, tak tohle byl poměrně ojedinělý pokus. Dříve jsem pracovala hodně klasicky. Když jsem na brněnské FaVU z fotky přestoupila do ateliéru sochařství, nějakou chvíli jsem se v daném médiu potřebovala zorientovat. Věnovala jsem se hlavně klasické figurální soše a učila se správné technice. Během magisterského studia u Lukáše Rittsteina na AVU už jsem si byla možná jistější a nebála jsem se jít do abstrahovanějších poloh. Ale k výraznějšímu experimentování s materiálem a uvolněnějšímu projevu jsem se dostala až během studia u Tomáše Hlaviny a Jimeny Mendoza.

Kromě práce s hlínou je pro tebe typické médium výšivky. Jakou roli zde hraje dlouhý a precizní proces, který tuto techniku doprovází?

KATKA: Když se mi asi před čtyřmi lety ve skicáku začaly objevovat ty zvláštní figurky jedním tahem, měla jsem pocit, že je to pro mě hodně silná věc. Zároveň mi u těch kreseb ale určitě chyběl čas strávený s tou prací. Shodou okolností jsem tenkrát hodně cestovala vlakem, tak se to asi nějak propojilo. Prostřednictvím vyšívání mě bavilo se k těm letmým momentum vracet, věnovat jim čas, opečovat je. Baví mě tam ten prudký kontrast letmého okamžiku, který dostane prostor několika dní, klidně i měsíců práce.

Myslíš, že tento terapeutický efekt lze přenést i na diváctvo?

KATKA: Doufám, že ano. To je i jeden z důvodů, proč mě zajímá abstrahovaná forma. Není jasné, zda se jedná o ženu či muže, jestli je to někdo mladý, nebo starý. Je ta situace vlastně zproštěná všech přívěsků, které máme tendenci určité skupině dávat. Řekla bych, že by mohlo jít třeba o tělo toho momentu, nebo situace. Zároveň se mi poslední dobou z výstav vracejí krásné ohlasy, že to funguje. To mi vždycky dodá sílu a přesvědčení, že chci pokračovat.

Jakou cestou jsi k aktuální abstraktní formě dospěla?

KATKA: Současná estetika mých figur vlastně vychází z experimentů s meditacemi a z tématu dýchání, kterému jsem se dříve věnovala. Nedávno jsem si uvědomila, že moji práci asi hodně spojuje vztahovost. Tenkrát šlo o vztah těla a vzduchu, který nás obklopuje a v okamžiku nadechnutí dochází vlastně k hodně intimnímu propojení, kdy se část toho vnějšího rozprostírá pod povrchem kůže, uvnitř těla. Tyto úvahy mě postupně naučily zaznamenávat, jak se tělo v různých momentech cítí. Je to vlastně tělíčko, které nepodléhá žádným anatomickým pravidlům a umožňuje tak spontánní formu záznamu.

Tvoje věci jsou velmi něžné, zároveň často tematizují vztahy vycházející ze tvé osobní zkušenosti. Jak souzníš s častým označením, že je tvé umění „ženské“?

KATKA: S tím problém nemám, jsem přece žena (smích). Chápu, že k tomu asi navádí především materiály, se kterými pracuji, ale myslím, že se tento způsob chápání také postupně mění. Textilní obory dříve studovaly jen ženy, látka zároveň může být se ženskostí spojována díky své útulnosti a auře domova. Nicméně myslím, že si toto médium postupně vydobylo své místo ve výtvarném umění a už dávno není doménou jednoho pohlaví. Já dané materiály nevyužívám záměrně, neorientuji se vědomě na ženské principy tvorby. Spíš mi zkrátka zapadají do celkové koncepce a formy a jednoduše taková jsem.

V poslední době se ti daří uměním živit na full time. Jak celý proces zvládáš? A nebere ti ta zodpovědnost tvůrčí svobodu?

KATKA: Nejtěžší je pro mě asi aktuálně komunikace. Rovnou přiznávám, že emaily a psaní zpráv rozhodně nepatří mezi moje přednosti. Když je toho na mě moc, tak se hodně uzavírám. Takže na sebeorganizaci se snažím ještě zapracovat.

Je pravda, že ten první rok po škole byl hodně intenzivní. Ale na druhou stranu jsem celé své studium přejížděla mezi Brnem a Prahou a do toho jsem měla někdy i několik prací. Takže v tomto ohledu se mi určitě ulevilo a ve srovnání s předchozími roky jsem na tvorbu měla letos mnohonásobně více času. Co se týče tvůrčího tlaku, tam musím zaklepat, že mám hlavu stále plnou a i řadu předchozích témat stále nevnímám jako vyčerpané. Ale vše má své hranice, tak cítím, že zařadit i aktivní odpočinek je v tvůrčím procesu přinejmenším zdravé.

Jak se ti daří udržet work-life balance? Musíš nad tvorbou neustále přemýšlet nebo se ti od toho daří sem tam odstoupit?

KATKA: Vzhledem k tomu, že na sochách pracuji v ateliéru a na výšivkách zase nejčastěji doma, tak je pro mě někdy složité pohlídat si, aby tam vznikl i prostor pro odpočinek. Tím, že se jedná o naprosto rozdílné techniky, tak si tím prohozením vždy s jednou technikou odpočinu od druhé. Takže abych si opravdu odpočinula, bývá nejefektivnější zmizet někam do zahraničí, to zatím funguje spolehlivě. Ale určitě je pořád mým cílem nastavit si vnitřní hranice a mít dostatek času na rodinu a přátele.

Jaké příležitosti pro tebe v posledním roce byly nejzásadnější?

KATKA: Celý letošní rok byl plný krásných událostí, kterých si opravdu moc vážím. Je poměrně těžké jmenovat, která byla lepší, mám pocit, že mi každá přinesla něco jiného. Ale pokud bych měla jmenovat třeba dvě, tak to bude samostatná výstava v Brněnské Köning Vlk Gallery Transition of untouchables a druhá, ještě aktuálně probíhající výstava Intervaly přítomnosti v Artiu KKCG na Evropské.

Jaké výzvy tě čekají nyní?

KATKA: Po delším maratonu mě teď čeká klidnější období na skicování. Čekají mě sice asi dvě zakázky a dvě skupinové výstavy na podzim a na jaře, ale léto přišlo letos naštěstí klidnější, asi tak, jak jsem aktuálně potřebovala. Takže teď mě čeká snad hodně sluníčka a drinky u bazénu (smích), abych nabrala sílu na podzim, tam to pro mě bývá vždycky náročnější.