Při nákupu grafiky je dobré vědět, na jaké parametry se zaměřit a ideálně jak alespoň v základu rozeznat autorský tisk či reprodukci. O tom, jaký vliv má na proces vzniku grafiky samotný otisk, jak se proměňují současné přístupy ke grafickým technikám a na jaké informace se při jejich výběru zaměřit, jsme si popovídali s grafikem a členem Sdružení českých umělců grafiků Hollar, Milanem Starým.

Sdružení Hollar v různých proměnách funguje již od roku 1917 a stále představuje jednu z nejvýznamnějších tuzemských organizací zaměřených na uměleckou grafiku. Jak vypadá aktuální složení vašeho členstva?

MILAN: Hollar má dnes kolem sto osmdesáti členů a členek všech generací. Zdá se, že v posledních letech dokonce roste zájem o členství mezi nejmladšími autory.

Jak výběrové řízení do spolku probíhá?

MILAN: Zájemci k nám většinou přicházejí skrze doporučení některého z etablovaných kolegů, což už samo o sobě zaručuje určitou kvalitu. Ale mohou se samozřejmě přihlásit i sami. Nad portfolii zájemců se v pravidelných termínech schází komise a na základě hlasování jsou vybráni noví členové. Složení komise se pro každé výběrové kolo mění.

Hlásí se k vám i tvůrci zaměřeni na digitální grafiku?

MILAN: Ano, hlásí. Digitální grafika je dnes běžnou součástí grafické umělecké produkce. A není to nijak generačně omezeno. Například dlouholetá členka Hollaru Jaroslava Severová se digitální grafikou zabývá už od devadesátých let. Za svou tvorbu byla mnohokrát oceněna, její práce patří ke “klasice” oboru v tom nejlepším slova smyslu. Já osobně s digitálními výstupy v zásadě nemám problém, ale v současné záplavě digitální vizuality je potřeba umět rozlišovat. Ne vše, co vyleze z libovolné tiskárny, lze považovat za grafický list.

Jaké parametry tedy musí tisk splňovat?

MILAN: Jsou to parametry, které obvykle spojujeme s pojmy jako fineart tisk nebo giclée tisk. Konkrétně giclée tisk definují tiskové standardy, které definoval tiskař Jack Duganne kolem roku 1990. Zjednodušeně lze říct, že tisk by měl mít vysoké rozlišení, měl by být realizován na stroji s minimálně deseti inkousty pro dostatečnou hloubku barev a musí být proveden na archivním papíře s příslušnou gramáží. U takového tisku by měla být certifikována životnost 100 až 200 let. Při použití moderních inkoustů vytvrzovaných UV zářením je možné dosáhnout při tisku i zřetelné žádoucí textury. K tomu všemu patří samozřejmě maximálně zodpovědný přístup tiskaře, který komunikuje s autorem a společně usilují o co nejlepší výsledek. Takto realizované digitální výstupy lze vnímat jako originální autorskou práci.

Kromě těchto objektivních technických parametrů je ale potřeba brát v úvahu i uměleckou stránku díla. U digitálních technologií často hrozí, že bude autor převálcován a ztracen v nekonečném vesmíru téměř neomezených možností. Vznikají pak často efektní, podbízivé, samoúčelné kreace. Totéž ale koneckonců hrozí u všech grafických technik, u všech uměleckých disciplín.

Čím podle vás vyniká dobrá grafika?

MILAN: Grafika byla původně určena k reprodukci obrazů, měla tedy řemeslný rozměr. S osamostatněním grafiky jako uměleckého oboru se k technické stránce přidává rozměr individuálního uměleckého vyjádření, hledání, zkoumání. Ano, čistota řemeslného zpracování bude u grafiky vždycky důležitá, ale pro mě je u současné grafiky ještě podstatnější rozměr svobodného zacházení s prostředky grafických technik. Umělecká grafika zkrátka není jen svět rigidních technologických postupů, ale především prostor pro dobrodružství.

Dobrodružství do grafiky přichází už se samotným otiskem, který je do určité míry vždy nepredikovatelný…

MILAN: Přesně tak: Moment otisku dělá grafiku grafikou. Je to naprosto stěžejní moment, který do realizace autorova záměru přináší faktor překvapení, prostor pro úžas, pro určitou míru náhody. Mám rád slovní spojení “magie otisku”. Myslím, že dobře vystihuje, co se tu pokouším sdělit. Je to také název knihy Ondřeje Michálka, vynikajícího grafika a dlouholetého aktivního člena Hollaru. V téhle publikaci jsou snad nejúplněji popsány všechny možné grafické techniky a přístupy ke grafice.

Podle čeho jako sběratel hodnotit uměleckou kvalitu grafik?

MILAN: Objektivně to vyjádřit asi nelze. Cest a přístupů je mnoho a právě to je na umění vzrušující. Každý sběratel hledá něco jiného. Otázka obchodu s uměním je ještě o jiných tlacích a principech, ale myslím, že dobrá grafika by měla zřetelně a čistě ukazovat, že je právě grafikou, že vznikla principem otisku. A měla by mít určitou míru tajemství. U některých autorů to zkrátka cítíte, podíváte se na jejich tisky a všechny pochybnosti jdou stranou. Já mám nejraději věci, které nejsou hotovou odpovědí, ale spíš se nějakým způsobem tázají a ohledávají svět kolem nás. Divák pak může skrze dílo zažívat podobné pocity svobodného uvažování a překvapení jako autor.

Objektivně se na uměleckou kvalitu snaží nahlédnout například ocenění Grafika roku…

MILAN: Je pravda, že Grafika roku je pro veřejnost asi nejvíce viditelným výstupem týkajícím se umělecké grafiky. Spolu s Cenou Vladimíra Boudníka je to jedna z mála respektovaných událostí, které se v rámci grafické tvorby v Česku dějí, a bez ohledu na kvalitu či ucelenost výstupů je dobré, že se takové kroky směrem k širší veřejnosti odehrávají.

K takovým krokům Spolek Hollar mimo jiné přispívá provozem pražské galerie a také prodejem grafik jeho členů. Jak prodej funguje?

MILAN: Od našich členů přijímáme grafiky do komise, nicméně je příliš nepromujeme. Něco je k vidění v e-shopu na webu spolku, nejpodstatnější ale zůstává možnost výběru přímo v prostorách galerie na Smetanově nábřeží. V budoucnu máme ambici celý proces více zdigitalizovat a najít vhodné platformy pro online prodej.

Jaké další aktivity směrem k širší veřejnosti Hollar pořádá?

MILAN: Základem je výstavní program Galerie Hollar sestavený pro příslušný rok. Ke každé výstavě probíhají komentované prohlídky s vystavujícími autory, někdy i praktické workshopy pro veřejnost. Další aktivity vycházejí od jednotlivých členů.

Současný předseda spolku Pavel Piekar už tradičně organizuje v Galerii Hollar ve spolupráci s Asociací spisovatelů cyklus čtení a debat Spisovatelé mezi obrazy. Pozvaní literáti vždy nějak reflektují svůj vztah k výtvarnému umění, prezentují texty, které se tematicky dotýkají světa výtvarného umění.

Jak se vy ve spolku aktivně angažujete?

MILAN: Já pořádám v prostoru galerie večerní živé diskuze s autorkami a autory, členy spolku. Je to dnes už docela zavedený besední cyklus Grafici živě. Jak už jsme zmínili, Hollar je početná skupina autorů všech věkových kategorií. Bylo mi líto, že řada autorů se vzájemně nikdy nesetká, že v rámci vernisáží a komentovaných prohlídek není prostor pro větší osobní sblížení a sdílení třeba i mimo výtvarných záležitostí. Důležité je generační propojení. Starší členové se na besedách dělí o své jedinečné zkušenosti a zážitky z uplynulých dekád. Osobně zažili to, o čem si ti mladší čtou v knihách nebo na internetu. Mladší autoři zase na besedách sdílejí zkušenosti ze současného výtvarného provozu, pojmenovávají výzvy, které přináší zrychlená současnost. Živé setkání s autorem v poměrně intimním formátu besedy v galerii a možnost se na cokoliv zeptat, je skvělým doplňkem k tomu, co si odnášíme z běžné návštěvy výstavy.

Kdo u vás besedoval naposledy?

MILAN: Naposledy to byla partnerská dvojice Pavla Aubrechtová a Vladimír Gebauer.

Jejich životní i umělecký příběh je silný a autentický, opravdovost spojená se skromností a pokorou. Před nimi byl večer věnovaný Lubomíru Přibylovi. Tento téměř devadesátiletý autor se z vlastní vůle vzdal studia na AVU, přesto se ve složitých dobách druhé poloviny 20. století svou jedinečnou tvorbou prosadil i na mezinárodní scéně. Na besedě zavzpomínal i na úplné začátky, kdy vystavoval v závodní jídelně v Libni spolu s Vladimírem Boudníkem. Pro mladší generaci jsou to legendami opředené události, které zná jen z literatury. Příští beseda bude pro změnu s autorem střední generace, s malířem a grafikem Martinem Velíškem, který je aktuálním laureátem Ceny Vladimíra Boudníka.

Zkusme se nyní na grafiku podívat okem sběratele. Lze objektivně říct, které techniky jsou nejvíce ceněny?

MILAN: Obecně platí, že čím menší série je z matrice realizovatelná, tím je grafika cennější. Některé matrice se při průchodu lisem opotřebovávají více a nedovolí realizovat větší náklad tisků. Například u suché jehly po určitém množství průchodů lisem kresba ztrácí původní charakter, kdežto litografii můžete tisknout v mnohem větším nákladu. Není to samozřejmě absolutně platné pravidlo. Každou techniku lze modifikovat různými autorskými, experimentálními přístupy, čímž i ze stabilnějších matric mohou vznikat velmi křehké a malé série.

Existují příklady, kdy se tisky v sérii vůbec nečíslují?

MILAN: Určitě ano, především u více živých procesů tvorby. Například já většinou nepracuju klasickým postupem vytvoření matrice a následného otištění v několika stejných kusech – mnohem raději experimentuji, kombinuji různé techniky, průběžně do matrice zasahuji. Zajímá mě moment překvapení, chvíle, kdy věc začne žít vlastním životem. Nevznikají tak série, ale originální autorské tisky jako samostatná díla.

Co přesně znamená autorský tisk?

MILAN: Je to tisk, který realizoval přímo autor, byl osobně přítomen. Často se jedná o přípravné, zkušební tisky, které autor zhotoví ještě před zahájením tisku celého nákladu nebo před zadáním práce tiskaři. Z hlediska sběratelství jsou to většinou nejcennější kusy. Důvodem je neopotřebovanost matrice, ale i svědectví boje, nejistot a hledání při utváření finální podoby grafického listu. Je v nich největší napětí.

Jaké další informace mohou být pro sběratele návodné?

MILAN: Hlavní je signatura, která neznačí pouze autorství díla, ale potvrzuje, že se dané grafiky autor opravdu dotýkal, posvětil její podobu, i když byla třeba vytištěna někým jiným. Konec konců, pokud je grafika tištěná profesionálním tiskařem, měla by být označena i jeho signaturou. Většinou tomu tak ale není.

Dále je důležitá datace, která slouží k porovnání výstupů konkrétních autorů v rámci vývoje v čase. A v neposlední řadě by kupce určitě měla zajímat provenience díla, kde bylo dílo za svoji cestu vystaveno a kdo ho vlastnil. Jeden z nejdůležitějších faktorů je také zařazení díla do kunsthistorického kontextu. Pokud je práce nějakým způsobem významná pro osobní umělecký vývoj autora nebo dokonce má důležitou pozici obecně v dějinách umění, určitě je větší i její sběratelská atraktivita.

Máte nějaké tipy, jak pouhým okem poznat plagiát?

MILAN: Ideální samozřejmě je, když sběratel zná tvorbu daného autora a ví, jaké materiály se v jeho době užívaly, jak on sám k tvorbě přistupoval a čeho by se například nikdy nedopustil. Pokud ale kupujeme grafiku bez těchto znalostí, takovou základní pomůckou nám může být technická podoba tisku. Grafické techniky se zpravidla charakteristicky projeví v realizovaném tisku. U hlubotiskových technik díky velkému tlaku v lisu vzniká typické promáčknutí formátu matrice do použitého papíru. U tisku z výšky je zpravidla dobře patrná vrstva použité barvy. U technické reprodukce nic z uvedeného nenajdeme. Složitější je to u tisku z plochy, u litografie. Tady nemáme oporu v tak výrazných projevech zvolené technologie. Znalost autora, jeho tvorby a obecně oboru je určitě nejlepším způsobem, jak se nenechat napálit.