Ve své tvorbě volíš specifický přístup k médiu fotografie. Tvé fotky se často stávají objekty a naopak. Proč máš tendenci odcházet od klasické formy fotografie?

LENKA: „Klasickou formu" fotografie vnímám jako zastaralou limitující škatulku. V tom samotném médiu vnímám velkou příležitost především v možnostech manipulace a transformace. Fotografie může být stále nová a odvážná a může nám daleko lépe přiblížit složitý svět kolem nás.

To neustálé přecházení z plochy do objektu a zase zpátky je určitý typ obsese. Baví mě ten neustálý koloběh vznikání a zanikání, to překvápko, které s sebou každá transformace přináší. Z objektu se stává plocha, z plochy zase objekt, který se pak zase překlápí do fotografie. Takový cyklus může být v podstatě nekonečný. Snímky na sebe nabalují další a další vstupní data, ukládají se jako takové geologické vrstvy, a zároveň neustále mutují a znovu se rodí v úplně nové reinkarnované podobě. Baví mě přehazovat pixely jako zrnka písku, dekonstruovat médium a zase ho skládat dohromady. V podstatě tak nabourávám klasickou definici fotografie jako jednoho zmrazeného okamžiku, otisku reality. V mých snímcích se míchá staré a nové, minulé a budoucí.

Jak při tvorbě postupuješ. Řídíš se jasně promyšlenou koncepcí nebo se jedná o výsledek experimentu a náhody?

LENKA: Tak trochu obojí. U vzniku vždy stojí ideový rámec, ze kterého vycházím. Pak se již snažím naslouchat materiálům, se kterými pracuji a reagovat na odehrávající se proces. Materiály, které lepím na "těla" fotografií, často vybírám i na základě určité křehkosti a fotogeničnosti vycházející z dané situace, úhlu pohledu či osvětlení. Všechny tyto aspekty dovedou materiálu dodat úplně nový charakter.

V letošním roce tě odborná komise spolu s dalšími pěti mladými umělci/kyněmi vybrala jako laureátku prestižní Ceny Jindřicha Chalupeckého. Co pro tebe tento úspěch znamená?

LENKA: Osobně je to pro mě velký impuls k pokračování v tom, co dělám.