
Ostatní galerie vnímám jako spoluhráče: S Petrem Hájkem o vývoji české galerijní scény
Když se v The Chemistry Gallery před osmnácti lety odehrála první vernisáž, na české scéně se prezentací mladého současného autorstva téměř nikdo programově nezabýval. „První roky jsme neměli ani na tisk katalogů k výstavě, dneska se nám daří navštívit tři až čtyři zahraniční veletrhy ročně,“ říká zakladatel The Chemistry Petr Hájek. Jak se za téměř dvě dekády proměnil lokální trh se současným uměním, proč je tak těžké udržet kontinuální zahraniční prezentaci a v jakém bodě se nudná vernisáž může proměnit v kvalitní večírek?

The Chemistry Gallery funguje od roku 2008 a já ji dodnes vnímám jako jednu z pionýrských galerií, která u nás začala podporovat výhradně mladé talenty. Jak se od té doby tuzemská scéna komerčních galerií proměnila?
PETR: Když jsme tehdy galerii založili, chtěl jsem se nejdříve orientovat výhradně na street art a graffiti, což jsou umělecké směry, které mám rád. Pak jsem si ale říkal, že je to pro český trh příliš úzké vymezení, a tak jsem se zaměřil obecněji na nejmladší autorstvo ve vizuálním umění. Dneska už to může znít banálně, ale v době, kdy koncepce galerie vznikala, jsme opravdu byli jedna z prvních takto specificky orientovaných galerií. Díky tomu jsme měli od počátku poměrně velký zájem médií, veřejnosti i sběratelů, přinášeli jsme sem zkrátka něco nového.
Postupem času se scéna začala proměňovat a jak komerční, tak nekomerční galerie začaly nejmladší generaci tvůrců věnovat větší pozornost. V současné době už mají mladí autoři a autorky poměrně hodně příležitostí. I tak se ale naše prostředí zatím nedá srovnávat se zeměmi na západ od nás s mnohem rozvinutějším trhem, jako je Francie, Velká Británie nebo USA. Je tu tedy stále hodně prostoru pro aktivní utváření scény a mě těší, že můžu vývoj sledovat od úplného začátku.
Může za to zbrždění historický vývoj naší země, nebo tam vnímáš nějaké další aspekty?
PETR: Určitě je to především dáno komunismem, který v druhé polovině 20. století celý vývoj lokální umělecké scény poměrně výrazně zbrzdil. V 90. letech se čerstvě vystudované autorstvo vznášelo v takovém vzduchoprázdnu a galerie orientované na mladé současné umění začaly vznikat až v nultých letech. Obecně tu chybí určitá struktura trhu, kterou můžeme sledovat u více rozvinutých trhů na západ od nás, ale to zaostání je naprosto pochopitelné. Nicméně vidím, že se zde funkční mechanismy trhu s uměním stále více uchycují.
Vnímáš vztahy mezi galeriemi jako konkurenční?
PETR: Já osobně ostatní galerie nevnímám jako konkurenty, ale spíš jako spoluhráče v zápase o edukaci a motivování široké veřejnosti v zájmu o současné umění. Takže ačkoli se prostor stále více zahušťuje a různé konkurenční boje mezi jednotlivými galeriemi vznikají, myslím, že zde zbývá ještě spousta místa pro další projekty.
The Chemistry svým zaměřením i atmosférou vždycky byla a je otevřena široké veřejnosti. Jak se zmíněná opožděnost trhu propisuje do širšího vnímání současného umění?
PETR: To jde ruku v ruce s tím rozvojem a narůstajícím množstvím galerií. Kromě nich totiž vzniká i spousta dalších projektů, například takových, které mají za cíl vzdělávat laickou veřejnost. Tyto a další iniciativy dokládají, že se trh stále rozvíjí a že existuje rostoucí zájem dozvědět se více o tom, jak svět současného umění funguje. Zájem lidí zkrátka často nekončí tím, že přijdou na vernisáž. Navštěvují autorstvo v ateliérech, zajímají se o jejich konkrétní tvorbu a příběhy spojené s jejich dílem… A to vše vnímám jako velmi pozitivní signály.
Galerii jste v roce 2008 založili s Martinem Kámenem, který z projektu záhy odešel. Od té doby celou dramaturgii vedeš sám?
PETR: Začátky s Martinem mi hodně pomohly. Když jsme galerii otevřeli, pracoval jsem v mezinárodní poradenské firmě a na rozjetí galerie jsem neměl dostatečnou kapacitu. Přišel jsem s konceptem a Martin byl tou silou, která mi pomohla to vše uvést v život. Spolu jsme galerii vedli první rok, já se během tohoto období docela rozkoukal a od té doby dramaturgii určuji sám.
To musí být docela náročné…
PETR: Já to cítím jako přirozenou věc, nechávám se hodně vést intuicí. Moje základní pravidlo zní, že nebudu vystavovat věci, které se mi nelíbí, takže vybírám díla a autorstvo, u kterých cítím tu správnou chemii. Když z tvorby cítím energii, vím, že je to umělec, se kterým chci spolupracovat. Takže to je vlastně docela jednoduché (smích).
Výběr autorstva je jedna věc, ale k chodu galerie se vážou i dlouhodobá rozhodnutí, například stěhování se do nových prostorů. Vy jste se před třemi lety přestěhovali do Holešovické tržnice, což byl určitě velký krok. Jak se s ním proměnila komunita kolem The Chemistry?
PETR: Minulý týden jsme oslavili 18. narozeniny a hrozně mě těší, že i dneska na vernisážích potkávám tváře, které jsem u nás potkával před těmi osmnácti lety. Je pěkné vidět, že určitá část naší základny roste s námi a zůstává nám věrná. Komunita se průběžně dále rozšiřuje o nové návštěvníky z řad přátel a fanoušků konkrétních autorů a autorek a tím se také stále omlazuje.
Jak moc se protíná návštěvnictvo vernisáží se samotnými kupci děl?
PETR: K tomu mám takovou pěknou historku. Ještě když jsme sídlili na Bubenské v tehdejší budově Orco, přijel se na jednu vernisáž podívat jeden náš sběratel z New Yorku. Už bylo později, sledoval dění na vernisáži a pak se mě zeptal, jestli si myslím, že si z těch lidí, co na té vernisáži jsou, někdo něco koupí. Řekl jsem mu, že s největší pravděpodobností ne. Na to konto se mě zeptal, proč to teda vůbec dělám. Snažil jsem se mu vysvětlit, že veřejná vernisáž a celá atmosféra večera je jedna věc a že to je to, o čem si pak lidé budou povídat. A je to něco, čím se průběžně buduje povědomí o galerii. A vztahy s klienty jsou pak druhá věc, která se buduje jinými způsoby. A pro mě jsou důležité obě tyto skupiny příznivců.
Minulý týden jsem byl například na veletrhu Frieze v Londýně, v rámci něhož jsem prošel několik vernisáží. V žádné galerii se ale netančilo, nikde nehrál DJ nebo živá hudba. Nikde zkrátka nebylo tak veselo, jako bývá u nás. K nám lidé nechodí jen kvůli umění, ale i kvůli atmosféře. A já si vážím každého návštěvníka, který přijde do galerie, ať už si něco koupí, nebo ne.
Kromě Frieze London jste letos navštívili několik dalších zahraničních veletrhů. Jsou takové výjezdy pro českého galeristu hodně zatěžující?
PETR: Už od našich začátků se nás lidé ptali, jestli budeme jezdit na veletrhy. Já v té době ani neměl peníze na katalog k výstavě a neměl jsem možnost takto nákladné výjezdy financovat. Už tehdy jsem ale měl ambici prodávat české mladé umění i v zahraničním prostředí a veletrhy představovaly jednu z osvědčených variant.
Poprvé nám finanční situace takový výjezd dovolila v roce 2016 a od té doby jsme byli minimálně na dvaceti veletrzích po celém světě. Je to náročné a nákladné, ale pokud se chceme profilovat i mimo naši zemi, je to jeden z nevyhnutelných kroků.
Z jakých zdrojů výjezdy financuješ dnes?
PETR: Galerie musí mít určitou míru prodejů, ze kterých se taková investice dá zaplatit. Z části může pomoci podpora z veřejných zdrojů, která sice nepokryje celou částku, ale je to dobrý motivační prvek. Nedílnou součástí financování je také spoluúčast autorů. Pro prezentované autorstvo je přínos stejný jako pro nás, takže jde o způsob, jak tyto nákladné prezentace společnými silami financovat.
Do budoucna bych si přál najít soukromý subjekt, který by si prezentaci českých umělců a galerií na zahraničních veletrzích vzal jako svoji prioritu a byl by schopný tyto aktivity finančně podpořit. Byla by to skvělá investice do smysluplné prezentace České republiky v zahraničí.
Je pro The Chemistry míra tří až čtyř veletrhů ročně dlouhodobě udržitelná?
PETR: Musím přiznat, že je to opravdu náročné. Proto jsem se rozhodl v následujícím roce trochu zvolnit, nadechnout se a možná i pozměnit strategii. Všechno to ale souvisí s penězi, takže pokud bychom byli schopni financovat účast na veletrzích umění z externích zdrojů, rozhodně se tomu bránit nebudu.
Daří se ti vyjíždět i mimo Evropu. Jak bys porovnal dopad evropských a amerických veletrhů, ať už z hlediska networkingu, nebo samotných prodejů?
PETR: Pro nás zatím nejlépe funguje veletrh v Miami, kde jsme byli už pošesté a máme odtamtud několik stálých sběratelů, kteří se o naše umělce zajímají i mimo rámec této události. Z Evropy pravidelně jezdíme třeba do Berlína, kde to zatím tak dobře nefunguje, tato účast ale nevyžaduje tak vysoké náklady a prodeje tam často podpoří čeští sběratelé, kteří tento veletrh také pravidelně navštěvují. Letos jsme se poprvé prezentovali v Hongkongu, což byla zajímavá zkušenost. Pouštět se do objevování zcela neznámého trhu samozřejmě není snadné, nicméně se nám povedlo skrze tamní českou komunitu navázat dialog se spoustou lokálních hráčů. To nás celkem posunulo a myslím, že příště už se tam budeme cítit mnohem jistěji.
Podle průzkumů evropských i mimoevropských veletrhů se sběratelstvo omlazuje a zájem výrazně narůstá především u generace Z. Najde se takto mladé sběratelstvo i u nás? Vnímáš váš poměrně nový projekt Chemistry Prints jako možnost, jak tuto kategorii sběratelů oslovit?
PETR: Na vernisáže k nám tato generace určitě chodí, ale že by se mezi nimi našlo mnoho kupců, to jsem zatím nezaznamenal. Projekt Chemistry Prints spíše souvisí se snahou o demokratizaci umění. Je to takový odkaz na myšlenku Andyho Warhola, který své tisky začal vytvářet s přesvědčením, že by si umění měl být schopen dovolit každý. Chemistry Prints vnímám jako možnost vyhovět mnohem širšímu spektru lidí. Líbí se mi myšlenka, že si zájemci bez sáhodlouhého rozhodování mohou pořídit originální grafiku za jednotky tisíc korun a kultivovat svůj domov kvalitním a zároveň dostupným uměleckým dílem.
Kromě tohoto projektu jsi rozkročen mezi mnoha dalšími aktivitami. Na co se chystáš v příštím roce?
PETR: Je pravda, že projektů máme rozjetých hodně. Kromě našeho stálého výstavního prostoru v Hale 40 Holešovické tržnice a Chemistry Prints v Paláci Lucerna pravidelně vystavujeme v Domě Radost na Žižkově, měli jsme k dispozici galerii Portheimka na Smíchově, svým klientům jsem pomáhal rozjet galerii Šmeral Art Factory v Brně, realizovali jsme letos třetí ročník mural art festivalu Urban Pictus a tím bych ve výčtu zdaleka nekončil… Od příštího roku si slibuji trochu zpomalení, stabilizace a revize aktuálně rozjetých projektů. Věřím, že trocha odstupu mi umožní vytvořit ještě kompaktnější a udržitelnější celek. Rád bych se v příštím roce zaměřil více na rozvoj projektů v ČR než v zahraničí.