Akademický malíř Vladimír Zálešák se narodil 26. dubna 1961 v Uherském Hradišti.

Vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, obor užitá malba a dekorativní malba (J. Gajdoš). Dále vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, obor Malířství (ateliér krajinářské a figurální malby pod vedením F. Jiroudka).

Od roku 1992 pedagogicky působí na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti. Zde vyučuje předměty výtvarná příprava, praktická cvičení a technologie.

Současné výtvarné umění i teoretická kritika si příliš nerozumí s klasickými malířskými technikami a základními formami výtvarného umění. Závěsný obraz se stal něčím archetypálním, klasická malba něčím nežádoucím a tradiční konstrukce obrazu či tématika je považována za něco, co není hodno současného umění. Výstava obrazů Vladimíra Zálešáka představuje příchozímu diváku pohled na díla, která po formální i obsahové stránce navazují na tvorbu starých mistrů.

Vladimír Zálešák patří do střední generace regionálních autorů. Svou tvorbou se již před lety zařadil do kategorie krajinářů. V jeho raném období však lze najít i početnou skupinu portrétů a figurálních kompozic. Později však u něj převládl zájem o exteriér. Autor je příslušníkem tradiční umělecké rodiny spjaté s prostředím Slovácka. První výtvarné školení získal na SUPŠ Uherské Hradiště u J. Gajdoše. Následně zamířil na pražskou Akademii výtvarných umění, kde studoval v ateliéru krajinářské a figurální malby, pod vedením profesora F. Jiroudka. Od roku 1992 působí Vladimír Zálešák na SUPŠ Uherské Hradiště v roli učitele ateliéru užité malby.

Vladimír Zálešák je představitelem krajinomalby, tedy žánru, který se v umění osamostatnil v západoevropské renesanci 16. století. Staletí předtím byla krajina brána pouze jako segment, dotvářející pozadí figurální kompozice, umístěné v hlavním plánu obrazu. Průkopníky užití podnětů reálné přírodní scenérie jsou Pieter Brueghel, nebo Hendrick Avercamp. Autorem prvních novověkých děl zobrazujících skutečnou krajinu je německý malíř a zejména grafik Albrecht Dűrer. Při své první cestě do Itálie byl fascinován prostředím Alp a pomocí svižných akvarelů jej také zachytil. Jako žánr se krajinomalba v umění naplno uplatňuje v 17. století. Holandští malíři usilovali o velkou realističnost zachycené scenérie. Chtěli krajinu malovat takovou, jaká skutečně je. Jejich slávu však svým návratem ke klasické antické krajině zastínili francouzští barokní klasicisté Nicolas Poussin a Claude Lorrain. V první polovině 19. století se do výš zmíněného žánru dostává silný zájem a zachycení atmosféry a atmosférických jevů. Za zmínku stojí především práce Angličana Williama Turnera či Němce Caspara Davida Friedricha. Jejich fascinace přírodními jevy pak v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století dovedou k dokonalosti impresionisté, v čele s Claudem Monetem. V krajinářství „století páry“ lze opakovaně sledovat zájem o bezprostřední postižení krajiny. Tento precedens je vyjádřen také tím, že malíři opouští své ateliéry a začínají malovat bezprostředně v krajině neboli v plenéru. V současném umění se však krajinomalba netěší velkému zájmu autorů, ani kritiků. Umělci hledají velká, mnohdy kontroverzní témata, přebíjející tichou meditaci přírody.

Vladimír Zálešák je jedním z mála malířů, kteří se krajinomalbě ještě věnují. Ve svých kompozicích již od osmdesátých let 20. století hledá a ctí řád v uspořádání prostoru a následně zvoleného formátu. Reálné podněty vyhodnocuje z hlediska skladebnosti a dál s nimi pracuje s intuitivní představivostí, která jej vede k více či méně symetrickému schématu s rytmickými vztahy zmnožování forem pevně hmotných (cesty, stromy, pole, architektura), i těch neuchopitelně proměnlivých (oblaka, voda). Vladimír Zálešák ve svých obrazech definuje jasný kompoziční řád, jenž dále obohacuje o zachycení vlastních dojmů, prvotních i následných prožitků. Realita není pro malíře hlavním zájmem, ale pouze počátkem tvůrčího procesu končícího u výsledného obrazu. V kompozicích využívá nejčastěji horizontálního členění, do něhož umísťuje abstrahované detaily. Ve svých dílech pracuje s podněty francouzského malíře Paula Cézanna. Postimpresionistický malíř druhé poloviny 19. století definoval problematiku barevné modulace. Nesoustředil se jen na barevné jevy v přírodě, ale chtěl také zachytit i tvar předmětů. Pomocí barevné skvrny se snažil zobrazit objem a vytvořit prostorové vztahy ve světě. Podobně jako Cézanne také Vladimír Zálešák vychází ze základních geometrických tvarů, archetypů, pomocí nichž buduje prostorové vztahy ve svých kompozicích. Pomocí „modulace“ barvy a barevného kontrastu tvoří prostor v obraze.

Pro Vladimíra Zálešáka jsou charakteristické výřezy z panoramatického pohledu, které mu nabízí nekonečnou volnost respektující modelaci terénu ve vztazích vertikál a horizontál, s lehce rozpohybovanými vlnovkami vzdáleného horizontu. Maluje vegetaci, koruny stromů, jemně přetažené závojem ranní mlhy, i domy, majáky soudobé civilizace osamoceně stojící v člověkem kultivované krajině. V neposlední řadě je nutné zmínit i autorův zájem o problematiku zobrazení nebe a vody. Ve svých obrazech zachycuje neustálou proměnlivost těchto přírodních živlů. Oblaka mraků působí jako polštáře plující po nebi, vodní plochy se třepetají pro oko diváka v lesku slunečního svitu. Vladimír Zálešák prošel ve své tvorbě od osmdesátých let složitým vývojem jak v kompozičním řešení obrazu, tak po stránce barevnosti. Opustil dřívější užití výrazných odstínů a přesunul se směrem k prosvětlené lehkosti jemných a vzdušných barev. Oproti rané, zemité barevnosti, se autor stal citlivým a jemným pozorovatelem, který si uvědomuje dar vidění, vnímaní a prožitku. Oko malíře si zvyklo mapovat terén v jeho přirozené formaci a vědomě si dovoluje k těmto zážitkům přikládat výraznější podíl emocí a představ. Vladimír Zálešák tedy předkládá diváku svou osobní výpověď, své zájmy a pocity a nechává jej nahlédnout do svého nitra. V době konceptuálního umění odmítá módní trendy, touhy po intermediálním vyjádření a zarputile propaguje klasické umění svým osobitým malířským rukopisem.