Josef Lehoučka, narozen 12. června 1923 v Praze, byl významný český malíř a grafik, člen skupin Jantar a Máj 57.

V letech 1945–1950 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Františka Tichého. Během té doby navázal přátelství se Zbyňkem Sekalem, Stanislavem Podhrázským a Emilou Tláskalovou. Spolu s nimi a dalšími umělci byl v letech 1945–1946 členem tvůrčí skupiny Jantar. Po absolvování studia pracoval jako propagační referent, keramik a do začátku 60. let jako jeřábník v ČKD Sokolovo.

V roce 1962 debutoval samostatnou výstavou v klubu umělců Mánes, následovanou výstavou v Alšově síni Umělecké besedy v roce 1964. Zpočátku byl ovlivněn civilismem a vytvářel pseudonaivistická díla. Později se zaměřil na průmyslové prostředí a vytvářel metafyzické krajiny a zátiší.

Lehoučka se stal solitérem mimo hlavní proudy a jeho dílo spojuje sen a skutečnost. Jeho malba se pohybuje mezi fantazijním realismem a veristickým surrealismem. Ovlivnil ho profesor František Tichý, ačkoliv si zachoval uměleckou svobodu.

Jeho dílo bylo charakterizováno cyklem továrních prostorů v 60. letech, následovaným abstrakcí rodinných portrétů. Jeho obrazy jsou plné velkých a těžkých kovových předmětů, rezavých i lesklých. V 70. letech se v jeho obrazech objevují trny, bodce, modrá barva a témata spojená s Golgotou. V 90. letech převažují zátiší komponovaná ve zvláštním divadelním prostoru nebo s průhledem do krajiny, často s ostrými hranoly symbolizujícími transcendenci.

Lehoučkova práce byla vystavena v Česku i v zahraničí, a jeho významný přínos českému umění je patrný ve sbírkách doma i ve světě. Zemřel v Praze roku 1999 ve věku 76 let.